Zamyšlena dívajíc se skrz zašlé okno na krajinu
zahalenou v temnotách. Přemýšlí, co se skrývá za tím vším, jaká nejrůznější tajemství krajina má, tak jak ona sama. Je složitá a stále ne a ne ji někdo porozumět dokonale, jak by si přála. Pouze ticho všude vládne a ona stále mlčí zamyšleně hledíc v dáli. Představivost jí, ale nedá spát. Nejrůznější šťastné chvíle se snaží připomenout oné dívce, o kterou strach má. Vypadá, jakoby snad zapomněla na radost a smích. V jejích vyhaslých, tmavých, modrých očí nevidíš téměř nic, jen prázdnotu a občasnou míhající se bolest, strach a dokonce i zradu. Domyslet si jen můžeš, co se ubohé dívčině stalo, že tak chřadne a mizí před očima všech. Přijde ti, že by si snad mohl porozumět její bolesti, ale omyl. Nemůžeš a může někdo jiný vůbec? Kdysi někdo mohl, ale ten je pryč a vzal si její štěstí, smích a radost s sebou. Měl či neměl na to právo, to jen oni dva ví a nikdo jiný se to nedozví. Díváš se na ni pronikavě až lítostivě, ale ona nechce tvoji lítost. Měla jí už dost. Zničehonic se nad ní objeví zdánlivě mrak, když se ale zadíváš blíž, zjistíš, že je to její zlomená duše opouštějící její bezvládné, křehké tělo. Protíráš si své unavené oči, myslíš si, že sníš. Opak je pravdou. Vše je tak skutečné že můžeš cítit, jak ti naskakuje husí kůže po celém těle z té neskutečné podívané před tebou. A pak tento okamžik skončí. Podíváš se před sebe, ale tam už nikdo není. Dívka zmizela ani vlásek po ní nezůstal. Byl to jen sen či nikoliv? Bohužel tvá otázka vyplyne do ztracena, ale tvá vzpomínka neumře, pokud ji nenecháš.
