Under the LED lights (CZ)

10. Something I'd rather forget

[The jellyfish song (MUSIC BOX VERSION)]

[Tendou's POV (flashback)]

Ve škole jsem nikdy nebyl oblíbený. Většina dětí na mě zírala jako na děsivé zvíře. Jejich pohledy mi připadaly, jako by mi mrzla krev v žilách.. Opovrhoval jsem tím. Když do mě strčil kluk, ostatní se přidali a začali jednostrannou bitvu. Obvykle jsem ležel na studené tvrdé podlaze a nechával se bít. No dobře, Stejně jsem se nenarodil, abych dobře vypadal. Často říkáme: nesuď knihu podle obalu. Něco vám řeknu. Není to rčení, které lidé často respektují. Dokonce I moji profesoři vypadali, že se mi někdy bojí pomoct, a to za to dostávají zaplaceno. Dokonce si musím střídat vlasy do tvaru misky (bowlcut) abych nevypadala tak zastrašující. Místo aby mě zastrašovali, vysmívali se mi. Nic to nezměnilo na tom, že mé velké oči bodaly jejich duše pokaždé, když jsem se na ně podíval.

Jeden den po škole, jsem šel 2 kilometry, abych se dostal domů. Moji rodiče cítili, že by bylo kdyby je viděli smnou na veřejnosti. Věděli, že mě ve škole nemají rádi. Některé zlé děti, kterých jsem si všiml, mě následovaly domů. Popadli kusy rozbitého skla, které našli na chodníku, a tou mi pořezali ruku. Když mě pustily a přijel jsem domů, táta mi vynadal. Pořád mi říkal, že nejsem jeho syn a že nakonec budu muset žít sám, až začnu chodit na střední. Moje máma? Byla opilá, protože pořád pije. Nikdy jsem neměla dobrý vztah s rodiči. Jsem jedináček, nemám přátele a mám rodiče, kteří mě nenávidí. Můj jediný přítel byl pan medvěd. Plyšák, který jsem našl ve velkém kontejneru, když jsem si myslel, že jsem ztratil rodiče. Ukázalo se, že se mě snažili opustit, když mi bylo pět, dokud mě policie nenašla a nezeptala se, kdo jsou mí rodiče. Když jsem tu noc přijel domů, nečekalo mě objetí, ale mrazivý sklep, otec mě zamykal, kdykoliv jsem se nechoval dobře.Nejedl jsem, ani jsem někdy celé dny nepil. Tohle peklo trvalo až do střední školy.

Rodiče se mě pak konečně zřekli. Na tu chvíli jsem netrpělivě čekal. I když se mi lidi ve škole pořád snažili lézt na nervy a nerespektovali mě, Na tváři jsem měl široký úsměv, protože jsem byl šťastnější než dřív. Smutné, že? Když jsi spokojený, že tě tvá vlastní rodina opouští. Vím, že někteří lidé si se mnou rozumí. Nemůžu být jediný, kdo je černou ovcí rodiny. Takhle se snažím zůstat silný. Znám spoustu jiných, kteří jsou na stejné lodi jako já. A všichni bojujeme tuto bitvu.

*Počkej... kdo je to? Chce mě eso ve svém volejbalovém týmu? Ale kdo to je? Je tu spousta dalších, kteří mě zvou s otevřenou náručí. Nebojí se mého vzhledu? Nebojí se mých obrovských očí, malých zorniček, které zírají do jejich duše, jako bych ji chtěl rozbít na kousky? Všichni jsou tak rozmazaní a já je nepoznám...*

[End of Tendou's POV (end of flashback)]

Tendou si zrovna koupil nový telefon, když vycházel z obchodu. Mladík si strčil ruce do kapsy a zamyslel se nad modrou oblohou. Dlouho ji neviděli a v jeho městě už dlouho nepršelo. Počasí bylo pěkné, dost pěkné na to, aby se člověk celý den potloukal pod teplým sluncem. Díváním po okolí, Satori si všiml, že dvě děti šikanují malou holčičku. Naštvaný na ty děti, se k nim rozběhl,  aby zastavil jejich obtěžování. Oba zastrašovatelé neměli čas se bránit, protože se báli Tendouovy reakce na jejich krutý čin. Holčička si zrzavého muže všimla a váhala, jestli mu má poděkovat, protože jí připadal trochu děsivý. Místo toho utekla.

Tendouovi to nevadilo; usmál se však, když sáhl do kapsy pro telefon. Všiml si kusu papíru, který mu ležel v kapse. Telefonní číslo, které mu včera Hayato dal, tam pořád bylo. Mladíkovi to připomnělo, že se může s hnědovlasým mužem spojit. Přiložil si telefon k hrudi a vytočil číslo.

„Haló? Tady Tendou. Co jsi to včera říkal o tom, že příště uvidím někoho násilného?„

——————————————————

Ahooj<3

Je tu další díl!

Je to hrůza já vím xD omlouvám se

Love u all<3