Narodila jsem se, abych zemřela

Kapitola 1.

V nemocnici to bylo zase napjaté. Přicházelo nám hodně zraněných, ne li dokonce i skoro mrtví. Se svými kolegyněmi  a kolegy jsme se snažili zachránit, co se dalo. Dnes je 3.8. 1941, Hitler se k nám dostal před ani ne dvěma měsíci. Každým dnem k nám chodí víc a víc raněných vojáků.
,,Hej ty tam" zvolal na mě někdo. ,,Hej tak na co tam čekáš, pojď sem konečně". Nevěděla jsem, kdo na mě volá. Otočila jsem se okolo a tam stál skoro dvoumetrový voják. Chlap jako hora. Odznaky na uniformě žádné, tudíž to musel být prostý pěšák...nebo možná pilot..nebo tankista. Každopádně raněný nebyl. Přišel ke mě a zval mě za zápěstí. Bolelo to. Měl velmi pevný stisk, tak jak se od vojáka patří. ,,Co se děje pane?" ptala jsem se během toho, co mě tahal směrem k východu. ,,Ticho" zatáhl mě z hlavní haly do chodby hned vedle. ,,Poslouchej" šeptal ,,Voják Sergej z 5. divize. Jak je na tom? Je to můj mladší bratr. Je mu teprve 15".
Nechápala jsem, proč jsi odvedl zrovna mě. A už vůbec nechápu, proč si mě odvedl mimo hlavní halu. ,,No víte...." zaváhala jsem ,,Musela bych u sebe mít seznam pacientů." dokončila jsem větu.
Jeho výraz klesnul. Šel v jeho tváři vidět smutek, ale zároveň agrese, která přetéká hranice. ,,To nic..emmm..a můžete pro ten seznam?" zeptal se. Proč si mě teda odtahoval? Vypadal dost nervózně. V moment, kdy jsem chtěla odpovědět jsem zaslechla kroky v chodbě, ve které jsme se skrývali.
Byly to pravidelné kroky ženy, kterou jsem dobře znala. Hlavní sestra. Přísná ženská, postarší paní asi okolo 50 let. Nikdo jí nemá rád. Její srdce je stejně shnilé, jako měsíc spadlé jablko. Naposledy, kdy nám tu přišel voják s urvanou rukou, která mu držela k ramenu jen díky pár pramenům kůže a masa, tak tomu chudákovi ani nepodala ubrousek, aby se mohl do něj zakousnout. Není to bohužel jen tohle. Nemá problém někomu strčit ruku do otevřené rány a naschvál se tam prohrabovat, jako kura v zrní.
Přišla k nám ladným krokem. Na jejím výrazu šlo poznat, že je naštvaná víc než dost. Zamrzla jsem strachem. Nechtěla jsem být vyhozena i přes to, že jsem nic špatného neudělala. ,,Co tu děláš Lano?!" zeptala se mě s agresivním tónem. Během své vyřčené věty se jí na čele vyrýsovaly vrásky. ,,Nemáš být snad v hlavní hale?! Co to má znamenat?!!!" nevěděla jsem co říct. Bála jsem se říct cokoli, co by mě mohlo uhodit do problému. ,,Omlouvám se paní. Odvedl jsem si tuto dívku, jelikož chci vědět informace o svém mladším bratrovi." odpověděl mladík s špinavě blond vlasy. Vrchní sestra cekla, otočila se na podpatku a odešla do hlavní haly. Oddychla jsem si. Chvilkami jsem si myslela, že je s mou prací amen. ,,Děkuju vám" odvděčila jsem se mladému vojákovi. Pousmál se na mě. Oči se mu leskly, jak sd na mě díval. ,,Jak se jmenujete celým jménem Lano?" zeptal se mě svým něžným hlubokým hlasem. ,,Lana Nikolajevna Kobyelinska" odpověděla jsem bez váhání. ,,Já jsem Vasilije Ivanov Alexandrov" odvětil mi na to.
Odešla jsem zpátky do haly a hledala svoji kamarádku Dimu. Ona ví o všech pacientech. Má na starosti seznam všech raněných i mrtvých. Vasilije šel za mnou. Slyšela jsem jeho kroky, jak pošlapují za mnou.
Přišla jsem k Dimě. Zrovna se koukala do papírů. ,,Dimo, nevíš kde je voják Sergej Alexandrov?" vyhrkla jsem. ,,Je tam vzadu u sloupu. Proč?" zeptala se mě chladně. Vasilije jí odpověděl, že to je jeho bratr. Dima pak přikývla a dále se starala o své papíry.
Přišli jsme k Sergejovi. Ten pohled musel být pro Vasilije strašný. Jeho mladší bratr měl obvázaný obvaz okolo hlavy a oka. Také měl odstřelenou pravou ruku od loktu. Ležel tam a jedním okem se díval prázdným pohledem do stropu. ,,Sergi!" vykřikl náhle Vasilije. Jeho mladší bratr se na něj pomalu podíval.
Sergej: ,,Bráško! Chci domů. Už nechci bojovat za svou zemi.." pověděl potichu a s podtónem pláče
Vasilij: ,,Neboj se. Válka bude za chvilku u konce." odvětil mu
Já: ,,Omluvte mě. Musím jít ke svým pacientům"
Nechala jsem tam ty dva spolu a šla ke svým pacientům. Trochu a snad poprvé mě bolelo opouštět pacienta. Ale oni nebyli na mou starost. O ten oddíl se staral někdo jiný.
Došla jsem zpátky k sobě a hned mě zaúkolovali. Voják bez nohy. Ztrácel hodně krve a upadl do bezvědomí. Okolo něj už bylo nejméně 6 sester a doktor nikde. Iritovalo mě to, že si doktoři dávají takhle na čas. Došla jsem k oné postely, kde ležel onen voják. Byla to hrůza. Hned jsem zaúkolovala nové sestřičky, které u vojáka stály a dělaly nic pro to, aby přestal krvácet.
Vyšla jsem před budovu polní nemocnice. Každou hodinu přijíždělo nové auto s raněnými. Polní medici mnohdy potřebovali také ošetřit. Povzdychla jsem si. Začala jsem přemýšlet nad svou rodinou, jak se asi mají, co dělají. Doma jsem nebyla od dob, co jsem začala studovat medicínu. ,,Co kdybych byla také polní medik?" ptala jsem se sebe v duchu. Rozhodně by to bylo dramatičtější než tady v nemocnici. Ale nikdo by mi nemluvil a neřval po mě za to, že dělám to, co nemám. Tím myslím vrchní sestru. Doktoři zde si hledí svého. Jsou rádi když nemusí někdo umřít, no bohužel to vždy podle našich představ a očekávání nejde.
Rozhlédla jsem se okolo a vešla zpátky do budovy. Měla jsem hlad, ale zatím nebyl čas oběda. Bylo to jako v tornádu. Všude sténající vojáci.