Narodila jsem se, abych zemřela

Úvod

Je mi zima. Necítím nohy, ruce, tělo.. Připadá mi to jako 100 let, co tady ležím.
Válka má stejný kontrast. Chlad, bezlítost. Bodá jako nože.
Maminka mi jako malé vyprávěla o Sibiři. Je chladnější než ostatní části svazu. ,,V den, kdy jsi se narodila byla zima obzvlášť velmi krutá" řekla mi. Narodila jsem se v rok, kdy skončila velká válka. Už jsem nebyla dítě Ruského Impéria, nýbrž dítě Sovětského svazu.
Vyrůstala jsem v průměrné rodině. Nechybělo nám nic, snad jen klid od bolševiků. Ve městě jako je Bělogorod nebyli bolševici nic neznámého. Hlavně pro lidi, kteří žili v Ukrajinské části svazu.
Máma byla doktorkou a otec  pěchotník. Nikdo nebyl z otce velmi nadšený, hlavně ne máma. Byla proti tomu, neboť děda vlastnil továrnu a otec tam mohl pracovat. ,,Vybral sis. Neodpustím ti, když tam zemřeš" řekla ustaraně. ,,Neboj se. Já se vždycky vrátím"...
Kéž by se vrátil..
Máma mě po jeho odchodu začala učit svému řemeslu. Tahání svalů, šití ran a dokonce i vnitřností.
Začala jsem pak chodit na střední zdravotnickou. Úspěšně jsem jí vystudovala v 16 a následně jsem se dala na polní medicínu. Všichni si šuškali o Hitlerovi a jeho plánech. Nebylo osoby, která o konfliktu nevěděla. Měla jsem ještě další dva až tři roky před sebou co se studia týče. Učila jsem se dobře.
Konec mého studia začal pár měsíců před oficiálním vypuknutí války..Nemohla jsem tomu uvěřit...