Prisoner | LS

21

xxx

Bylo ticho. Těžké ubíjející ticho. Nebylo, ale v celé místnosti, právě naopak, v jídelně byl velký ruch. Ticho bylo, ale v srdcích obou chlapců. Louis pociťoval tíživý hnusný pocit na hrudi. Tlak byl nestabilní. V uších mu pískalo a on cítil jak nad sebou ztrácí kontrolu. Svět se mu strašně motal. Harry cítil sucho v krku, nadměrně se potil a svět už měl dávno celý pomotaný. Tupě koukal do stolu v jídelně, aby se jeho mozek soustředil jen na jeden bod a jeho obraz se zklidnil. Připadal si jakoby měl v těle nějaký error, který ho varoval. Jeho tělo mu dávalo najevo, že už nemůže. Každý nádech byl už jen těžce podařený pokus.

Když tu byl ty dva roky předtím sám, necítil se tak. Párkrát s Ashtonem mluvili o tom, jak spolu utečou, ale on se na něj jednoduše vysral. Když se do vězení dostal poprvé, ty první dny myslel, že umře. Potom si zvykl. Jen díky Ashtonovi. Jenže ten tu teď nebyl a to Harryho zlomilo. Byl tu, ale Louis. Daleko důležitější součást Harryho života. Kapitola, kterou neměl v plánu ukončit. Věděl to už od začátku. Poprvé, když se dotkl jeho chvějícího se těla, věděl to. Už na začátku do toho spadl. V jeho břiše bylo to divné šimrání už od samých začátků, jen dělal jakoby nic, protože věděl, že to Louis nemá stejně, cítil to. Teď, ale cítil něco jiného. Cítil v něm tu podporu a lásku. I když to ani jeden nepřiznal, té lásky se tam skrývalo tolik. Louis si jeho pozornost žádal. Chtěl ho mít pod kontrolou, chránit ho, dotýkat se ho. Ty hezké přezdívky..Harry cítil, že do toho Louis taky spadl. Kdyby totiž ne, nebyli by tam, kde jsou.

xxx

,,Uděláme to jak Ashton," Louis seděl na stole pár metrů od Harryho, který ležel na spodní posteli. Louis se ani nenamáhal přemýšlet. Stačilo vidět Harryho ustrachovaný výraz v obličeji.

,,Nemůžeme utíkat jak Ashton, bylo by to moc okatý." Chladný tón hlasu projede celou místností až k Louisovi. Harry nebyl chladný na Louise. Jak by taky mohl? Dal by za něj všechno. Byl chladný nad zmínkou Ashtona. Byl chladný, protože to s Ashtonem pořád bolelo. Jeho zrada proudila v Harryho žilách. Ashton byl další člověk, kterému Harry jen tupě věřil. Zase naletěl a bál se, že to samé ho čeká i s Louisem, jen tomu nechtěl věřit. Nechtěl věřit, že by ho život neměl až tak rád. Nechtěl věřit, že i z Louise by se mohl vyklubat hajzl,  protože komu by potom Harry měl věřit? Kdo by mu zbyl? Nemohl se spolehnout ani na vlastní rodinu a všichni lidé, kterým potom věřil, ho zklamali. Samozřejmě, že se toho stejného obával i s Louisem.

,,Tak si vykopeme díru v zemi, jako to dělají v animácích." Louis celou tu dobu, co měl Harry černě zatemněný mozek, sledoval změnu jeho výrazu. Viděl, že ho něco tolik štve až ho to nenechá spát a tak se ho snažil rozveselit aspoň svým stupidním nevtipným humorem.

,,Lou.." Nevyšlo to, jen ho z toho transu probudil. Tohle se mu nezamlouvalo. Chtěl být zase ten, který vykouzlí na Harryho obličeji krásné zářivé ďolíčky.

,,Nebo přelezeme tu velkou zeď," snažil se o to a zároveň opravdu vymyslet něco, co by dávalo smysl, protože to by vytvořilo úsměv na tváři jim oběma.

,,Nebo nám přes noc narostou křídla a uletíme, ne?" Harry už to taky vzdal. Trucoval nad někým, nad kým to nemělo vůbec žádný smysl. Dokud měl s Louisem takový vztah, jaký měl, musel si to užívat. Nikdy totiž nevěděl, kdy to skončí. Nikdy nevěděl, kdy se něco pokazí a dokud nic pokaženého nebylo, chtěl být s Louisem.

,,No vidíš, to by mě nenapadlo." Louis se roztomile uchechtne, ale Harrymu už zase do smíchu nebylo. Přepadla ho paniky z toho, co bude dál.

,,Chci tak moc utéct, ale.." Harryho hlas se zlomí v půlce věty, jak moc už nemohl.

,,Ale?" Louis naslouchal. Věnoval se každému slovu, které vypadlo z chlapcových úst. Sledoval každý detail. Střežil ho jako oko v hlavě, protože už věděl čím si jeho kudrnatá polovička prošla. Věděl všechno a nechtěl být ten další, který ho zraní.