Prisoner | LS

19

Když se Harryho rty poprvé setkaly s jemnou kůží, Louisovi projelo divné mravenčení celým tělem. Bylo to zvláštní. Že má Harry úchylku na jeho krk, věděl Louis už od prvního momentu, co na něj prvně sáhl. Toho, že se v tom opravdu TOLIK vyžívá, si začal všímat až později. Dělalo to Harryho dominantním. Jakoby Louisův krk poskytoval nějakou dávku testosteronu. Dnes to tak, ale nebylo. Harry se svými rty jen jemně otíral o jeho kůži a přitom ho jen lehce přidržoval. Nic žhavého. Nic divokého.

xxx

,,Přísahám, že jim za chvilku asi vypíchnu oči vidličkou." Vydechne naštvaně a zároveň už strašně zoufale Louis k Harrymu. Trvalo to už několik dní. Harrisonovi muži jen celé minuty čuměli jejich směrem. Ať už byla snídaně, večeře, cvičení nebo jakákoliv jiná sračka. Jejich oči byli neustále vpíchnuté na jejich tělech. Louis z toho šílel a Harry potlačoval jakoukoliv reakci.

,,Je to jen banda zoufalých kreténů." Řekne odhodlaně Ashton úšklebkem zapřený na onen stůl.

,,Hlídej si hubu. Jestli to někdo z nich slyšel, rozjebou ti fasádu." Odpoví pohotově Harry. Ztrácel nervy nad Ashtonovým egem. Nechtěl, aby i on dopadl takhle.

,,Tak ať se ukážou." Jeho úšklebek se ještě rozšíří. Pak od koho to Harry pochytil, když Ashton byl jeden z těch lidí, kteří ho tady naučili fungovat. Louis zíral Ashtonovi do obličeje, ale před očima měl Harryho. Byl to tentýž úšklebek, který vídával dříve u Harryho. Ten drzý úšklebek, který mu tolik lezl na nervy. To stočení rtů, které v něm hromadilo vztek.

,,Takhle se ukázali na nás. Vážně to chceš podstupovat taky, když jediný, co musíš udělat pro to, abys neměl krvavou držku, je držet hubu?" Harry ukázal na sebe a Louise a začali mu docházet nervy. Ashton je tak tvrdohlavý.

,,Klídek," Ashton zvedne ruce ve "vzdávám se gestu" a uchechtne se.

,,Jak s-" Harry vybuchuje a všichni si ho jen s odstupem prohlíželi. Na to jsou všichni dobří, jenom přihlížet. Ahhh, jak Louis nenáviděl lidi. Pro jednoho člověka, ale tu výjimku měl.

,,Klid," rukou sjede po Harryho dotlučených zádech a celé to zakončí u jeho boku. Cítí jak se Harry pod jeho dotykem uvolňuje. Zatlé svaly kvůli naštvání se rázem staly uvolněnými. A Harry svůj pohled z Ashtona stáhl.

,,Páni, vážně na něj máš divnej vliv." Tímhle si ho, ale Ashton hned získal zpátky. Nemůžou pro jednou prostě všichni držet hubu? Harry protočil očima a pohled fixoval jen na Louisovu ruku kolem svého boku. Vysilovalo ho to všechno. Ti lidé kolem. Ta pozornost, ale zároveň nezájem všech. To, že pokaždé všichni jen přihlíží, ale nic nedělají. Ubíjeli ho tyto typické lidské vlastnosti, které se mísily kolem něj. Jeho hlava vybuchovala a pomyslná hranice přetékala.

Z jídelny se chtěl, co nejrychleji vypařit a to taky udělal, když mu byla konečně poskytnuta možnost. Šel tak rychle. Dýchal tak nepravidelně. Připadal si tak divně. Jakoby sebou měl za chvíli někde šlehnout. Měl, ale jasný cíl. Musí se převléct do dalšího hnusnýho odpornýho oblečení, aby mohl jít vyvézt ty zkurvený popelnice a poslouchat skřehot policajtů a ostatních. Měl všeho plné nervy a už to nezvládal. Jen když uslyšel někoho blízko sebe dýchat, už myslel, že ho samým vztekem uškrtí. Nedával to. Neměl se kam schovat. Neměl možnost klidu. Neměl možnost samoty. Neměl život. Trpěl. Přežíval, ale nežil, jen dýchal. Byl tu dva roky a teď si to začínal pořádně uvědomovat. Strávil tu až příliš mnoho času. A jestli tu bude déle, zblázní se. Věděl to. Cítil to. Přicházelo to. Pomalu, ale jistě ztrácel i ten poslední kousek člověka, který v sobě měl. Už si připadal jen jako robot. Železná krabice, která přenáší informace. Jako tupý předmět bez emocí. Musel utéct. Věděl to on. Věděl to i Louis. I Louis pociťoval nátlak kolem sebe. Musí utéct. Oba.