Nalezená

Pomalu jsem otevřela oči. Má víčka byla tak těžká, všechno mě bolelo a byla mi hrozná zima. Pokusila jsem se vstát, ale hlava se mi zatočila tak, že jsem se musela znovu posadit. Mžourala jsem před sebe, ale moc jsem toho neviděla. Bylo to jako by mi někdo svítil baterkou do očí. To je tím sněhem uvědomila jsem si. Nepamatovala jsem si, kde jsem ani jak jsem se sem dostala. Pokusila jsem se znovu postavit na své nejisté nohy a překvapivě jsem nespadla, bolela mě hlava v oblasti temene a ta zima byla stále horší. Mráz mě bodal do kůže jako sto jehel a já jsem zjistila, že jsem sama a jak to tak vypadalo, uprostřed ničeho. Měla jsem tolik otázek, byla jsem zmatená a unavená, a tak jsem nejdříve ze zoufalství zkusila zjistit, jestli tu náhodou někdo není. Co nejhlasitěji jsem tedy zakřičela: ‚‚Haló! Je tu někdo?!". Ale spíše, než křik to připomínalo chraplavý skřek, nejspíš jsem už dlouho nepila a podle kručení břicha ani nejedla. Odpovědí mi byla jen vlastní ozvěna. Mráz se stával čím dál nesnesitelnějším a já jsem si zoufale uvědomila, že pokud nenajdu někoho, kdo mi pomůže, nebo alespoň nějaké místo, kde se můžu schovat, tak dřív něž umřu žízní nebo hlady umrznu.

Zoufale jsem se brodila závějemi sněhu, nevěděla jsem, jak dlouho to bylo, co jsem se vydala na cestu, ale připadalo mi to už jako celá věčnost. Byla jsem někde v horách a zdálo se mi, že někoho slyším, ale mohla jsem si to jen představovat. Na sobě jsem měla jen svetr a kalhoty a na nohách tenisky. S takovou tu vážně umřu pomyslela jsem si. Zatím naštěstí svítilo slunce, ale až zapadne, tak se ochladí, a to už nebudu mít šanci. Musím někoho co nejrychleji najít. Teprve před chvílí jsem si vzpomněla na své jméno – Isabelle, tím jsem došla k závěru, že se nejspíš něco stalo a já se při tom udeřila do hlavy a ztratila paměť. To by vysvětlovalo i mou zprvu ztracenou rovnováhu, dezorientovanost a palčivou bolest hlavy. Zrovna se začalo stmívat, když jsem stoupala do kopce a snažila se vymyslet nějaký plán, jak přežít noc, když vtom jsem uviděla světlo. Vypadalo to jako oheň někde uvnitř jeskyně asi šest kilometrů od místa, kde jsem stála. Chtěla jsem znovu zakřičet, ale mé vyschlé hrdlo mi v tom zabránilo. Už mě napadlo sníst nějaký sníh a uhasit tak svou žízeň, ale věděla jsem, že by to bylo ještě horší, a navíc by mi byla ještě větší zima. Nasadila jsem ostřejší tempo, byla jsem už naprosto vyčerpaná a jedinou mou motivací k postupu vpřed bylo to malé světýlko v jeskyni přede mnou. Byla jsem už jen asi tři sta metrů od ní, když se mi setmělo před očima. Ztratila jsem rovnováhu a spadla jsem do měkké přikrývky ledového sněhu.

Probudila jsem se v nějaké malé místnosti. Ne místnosti, jeskyni pomyslela jsem si. Byla mi zima, ale už ne tak hrozná jako předtím. U úst mi někdo přidržoval láhev s vodou, a tak jsem se napila. ‚‚Bezva jsi vzhůru. Jak se jmenuješ?" zeptala se mě ta osoba. Mlčela jsem, byla jsem ještě moc unavená na zodpovídání otázek. Ticho protrhl nějaký hlas: ‚‚Můžeš ji nechat aspoň chvilku v klidu? Kdoví čím si prošla, než jsem ji našel." Zvedla jsem se, abych viděla, kdo to mluví. Ještě stále jsem viděla rozmazaně, takže jsem ani pořádně neviděla osobu přímo před sebou, ale rozeznala jsem nějakou siluetu sedící u ohně. Zrak se mi zaostřil a rozpoznala jsem dívku před sebou a za ní nějakého kluka. Nebyl o moc starší než já, měl tmavé vlasy a hnědé oči, byl teple oblečený a vedle sebe měl spacák. Dívka, s lahví stále v ruce, se nechala slyšet: ‚‚Ahoj, já jsem Lin. Tohle je můj bratr Aito. A ty jsi?" Měla dlouhé černé vlasy, svázané do copu a hnědé oči, které vypadaly, jako by žhnuly. Její bratr se na ni zamračil. ‚‚Isabelle." odpověděla jsem. ‚‚Jak ses sem dostala Isabelle? Když jsem tě našel, byla jsi v bezvědomí a zmrzlá na kost." zeptal se mě ten kluk - Aito. ‚‚Já nevím," odpověděla jsem ‚‚asi jsem se bouchla do hlavy a nic si nepamatuji. Vzbudila jsem se na nějakém místě a snažila se někoho najít, pak jsem viděla světlo z vašeho ohně a šla jsem sem. Byla jsem kousek odsud, když jsem omdlela. Pak jste mě našli vy. Za to vám mimochodem moc děkuji." ‚‚Rádo se stalo" odpověděli sborově. ‚‚Vážně si nic nepamatuješ?" mračil se Aito. ‚‚Ne," sdělila jsem mu. Podíval se na svou sestru a pak se mi oba zadívali se smutkem do očí. ‚‚Co je?" zeptala jsem se.

Sdělili mi, že tu byla lavina, oni byli naštěstí pryč z dosahu, ale slyšeli, že to smetlo nějakou čtyřčlennou rodinu, která tu poblíž stanovala. Záchranáři našli otce a matku, ale jejich dvě dcery se stále pohřešují. Jejich mladší dcera prý odešla z tábora, její starší sestra se ji vydala hledat jen v lehkém oblečení těsně před tím, než spadla ta lavina. Od té doby je nikdo nespatřil. Lin a Aito měli podezření, že bych mohla být jedna z nich, a tak zavolali záchrannou službu. Co nevidět by prý měla dorazit. ‚‚Je mi to moc líto." řekla Lin ‚‚Nemáš hlad?" zeptal se mě její bratr a podal mi jablko. Další dvě hodiny jsme strávili všichni tři u ohně, povídali jsme si a snažili jsme se zjistit, co se mi nejspíš stalo. Já jsem si pomalu začala vzpomínat na některé věci, ale jména jsem si nepamatovala vůbec. Lin zrovna mluvila o tom, jak s Aitem rádi lozí po horách, když jsme zvenku uslyšeli sněžný skútr. Vyběhli jsme ven, ale to už se ke mně hnala nějaká žena. Poznala jsem, že to je má matka. Padli jsme si kolem krku a ona s brekem štkala: ‚‚Isabellko moje, tak strašně jsem se bála. Musím poděkovat těm dvěma, co tě našli. Poté co jsme ji viděli... Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím." začala plakat ještě víc. Snažila jsem se ji uklidnit, ale moc to nepomáhalo, a tak jsem se namísto toho zeptala: ‚‚Poté co jste viděli koho? Mami?". Se slzami v očích se na mě podívala a řekla: ‚‚Našli tvou sestru. Nepřežila to." Vtom jsem ucítila takový zármutek, který by dokázal spustit svou silou další lavinu. Slzy mi vhrkly do očí a já jsem si vzpomněla na všechna ta jména která jsem zapomněla. Moje sestra byla mrtvá. Moje sestra byla mrtvá a já ne. Moje Eva.