Dokážu ti pomoci, jen mi musíš věřit

15.díl

"Jsi ty normálni?" podívala se na něj. "Ne nejsem. Ale už mě nebaví vidět tě trpět!" chytil ji za zápěstí a podíval se jí do očí.

"Loui, jestli nás najde bude to horší." oči se ji plnily slzami.

"Neboj. Nebude. Půjdeme ke mně domů, tam se dobalím, nechám našim dopis ať se o mě nebojí a pojedeme do Londýna."

Tentokrát šeptal. Nehodlal nic ryskovat.

"Ale-" než stihla něco namítnout, vzal ji do náruče a opatrně slezl dolů po stromě.

Vzali si své kufry a šli k Louisovi domů. Potichu dali jejich věco do kufru auta a pak vešli do domu.

Všude byla tma. Mířili rovnou do jeho pokoje. Tam se dobalil a když byl hotový, vzal tužku, papír a začal psát.

"Mami, tati, Lottie, Fizz, Daisy a Phoebe,

nemějte o mě strach. Musel jsem do Londýna a nestihl vám o tom říct. No teď vám ale píšu že jsem v pořádku. Přijel jsem si i pro auto. Až budete vzhůru, klidně mi zavolejte ;) Mám vás rád!

xxLouis"

Dopis přehl, vzal si zbývající kufry a šli potichu do kuchyně kde určitý papír nechal na jídelním stole.

Vzal Clarie za ruku a vyšli ven. Sedli si na svá místa, Louis nastartoval auto a už vyjížděli.

"Já mám strach Loui." zašeptala Clare. Když se na ni Louis podíval, viděl jak se celá klepe.

"Nemusíš. V Londýně řeknu Paulovi ať na nás a kluky dá pozor a ať řekne více mužům." klidně se na ni usmál.

Clarie to moc neuklidnilo ale alespoň trošičku ano.

Opřela si hlavu o okno a pomalu zavírala oči. Louis si pustil rádio a když zjistil že jeho milovaná spí, ztlumil ho.

Věděl že jednou od tama zdrhnou. A to se taky podařilo.

Bylo něco málo po půl 4, když přijeli do Londýna. Jel rovnou k jeho vile.

"Clarie, broučku už jsme tady." opět ji musel probudit.

"Hm? Jo." protřela si oči, odpásala se a vystoupila. Vzali si své kufry a šli dovnitř.