Spolupráce ||Dramione, FF ✅

29. Kapitola

Když se Hermiona probudila, okamžitě si uvědomila jednu věc. Něco bylo zatraceně špatně. Tiše zasténala, když jí hlavou projela ostrá bolest. Někde kousek od ní se ozval tichý, zlomyslný smích.

„Jsem rád, že jste se konečně probudila, slečno Grangerová. Skoro jsem se bál, že jsem vás zabil.“ 

Hermiona vytřeštila oči a s návalem adrenalinu se postavila na nohy. Klopýtla však dozadu, neboť se jí zamotala hlava. Přes slzy v očích skoro nic neviděla. Zády narazila na zeď za ní a s bolestným zakňučením upadla zpět na podlahu. Zavřela oči a snažila se nemyslet na ostrou bolest, která se jí nyní rozlévala po celém těle.

Znovu se ozval tichý smích. „Neplýtvej svou energií dítě. Je to zbytečné.“

Kudrnatá čarodějka znovu otevřela oči a pohledem prozkoumala místo, kde byla. Byla v nějaké malé místnosti. Nebyla to žádná cela v nějakém sklepě. Byl to spíš velmi staromódní pokoj. Nedaleko od ní v krbu hořel oheň. Většinu podlahy obloženou dřevem skrýval vybledlý zaprášený koberec. Stěny byly pokryty ošuntělými tapetami, na kterých možná kdysi byly vyobrazeny žluté květy. Na druhé straně místnosti byly dveře, jediný východ, protože okna byla zabedněná. Hřebíky, které držely okenice zavřené, vypadaly docela nové a lesklé. Jak dlouho tohle Lucius asi plánoval?

Co však bylo v té místnosti nejhnusnější, byl samotný Lucius Malfoy, který seděl na pohodlně vyhlížející židli s vysokým opěradlem. Na malém stolku napravo od něj Hermiona viděla křišťálovou karafu se zlatavou tekutinou. Vedle láhve byla položená její hůlka.

Lucius Hermionu pobaveně sledoval a mírně točil se sklenicí, kterou držel v ruce. „Nepředpokládám, že by jste chtěla něco k pití?“ zeptal se téměř laskavě. Jeho oči však zářily zlomyslností.

Bavil se s ní, jako by nebyla ničím jiným, než obyčejným hostem a bylo to mnohem děsivější, než kdyby na ni křičel a vyhrožoval jí smrtí, nebo tak. Hermiona však věděla, že je to jen nějaká jeho hloupá hra. Není pitomá, aby si myslela, že ji Lucius unesl jen proto, aby s ní pak mohl klábosit nad panákem ohnivé whisky.

„Můj syn má dobrý vkus, to musím uznat,“ Lucius usrkával ze své sklenice, zatímco si Hermionu prohlížel od hlavy až k patě. „Kdyby jste byla čistokrevná, možná bych vám dal své požehnání,“ ušklíbl se na ni.

Hermiona znechuceně nakrčila nos nad jeho slizkým tónem a sledovala ho, jak vytáhl ze svého hábitu svou hůlku.

„Ano, určitě se chcete zeptat, proč tu vlastně jste. Dovolte, abych vám to v rychlosti vysvětlil. Obávám se totiž, že se můj syn do vás zamiloval. Naštěstí..." odmlčel se a prohlížel si svou hůlku, jako by ji nikdy předtím neviděl. „Naštěstí se mu nemusí nic stát, pokud to rychle zastavím. Chvíli mu možná bude trvat, než odčiní to, co způsobil, ale nakonec se to jistě všechno napraví.“

Hermionina bledá tvář ztuhla hněvem. „Je mi z vás zle," vyplivla znechuceně.

Úsměv z Luciusovy tváře zmizel. Jeho šedé oči, které se tolik podobaly těm Dracovým, byly nyní téměř černé vztekem. Lucius pozvedl hůlku a namířil ji na Hermionu. „Crucio,“ zašeptal.

Členka Zlatého tria se bolestí svalila na podlahu. Snad každičký kousek jejího těla měla jako v ohni. Kousla se do rtu, aby potlačila výkřik. Nechtěla mu udělat tu radost. Ale bylo to marné. Z jejích úst nakonec unikl pronikavý výkřik plný bolesti a poté upadla do bezvědomí.