Charlotte Page je dcera amerického prezidenta, který se o ni tak bojí, že jí nedovolí jít někam bez dozoru alespoň dvou agentů. Charlotte se ale nelíbí, když jí na každém kroku někdo pořád sleduje. Chce být volná. Jednoho dne si jí její otec přivolá...
„ Vilmo, když tátovi ani nikomu jinému nic neřeknu pustíš je že jo?" Zeptala jsem se po chvilce mlčení a zírání z okna letadla.
„ Jasně," Vstala Vilma a já si oddychla. „ Kromě Tess ta zůstane. Pracuje pro mě a musím si s ní ještě něco vyřídit." Podívala se na mě s úšklebkem Vilma.
„ Jestli jí něco uděláš najdu si tě!" Vykřikla jsem po Vilmě. Nemůžu dopustit aby se jí něco stalo. Musím něco vymyslet.
„ Cesta bude ještě dlouhá tak se klidně prospi." Řekla hraně mile Vilma, pak si jen v klidu sedla zpátky na své místo a dál si mě nevšímala.
Zakoulela jsem očima a můj pohled spočinul zpět na výhled na moře z okna.
~
Celou cestu letadlem kromě krátkého rozhovoru s Vilmou jsme nikdo nepromluvili. Vilma chvíli někomu volala myslím že Jimovi ale to je jedno. Bez tak jen říkala ať dál hlídá mé kamarády.
Byli jsme konečně po té dlouhé cestě letadlem na místě i když jsem nebyla vůbec ráda že tu jsem.
Došli jsme ke bráně od domu ze kterého jsem utekla.
Pohled 3. osoby
„ Pane prezidente," Vykřikl jeden z agentů když doběhl do kanceláře prezidenta. „ Vaše dcera... je tady." Řekl udýchaně.
Prezident tomu nemohl uvěřit. Hned vstal a vydal se k bráně. Když svou dceru uviděl rychlým krokem k ní přišel a objal ji. Charlotte to nečekala ale pak se usmála a objala ho taky.
„ Jsi zpátky." Řekl šťastně prezident když se odtáhli z objetí. „ Jo jsem. Vím že asi dostanu do konce života zaracha ale já musela... chtěla jsem být alespoň na chvíli volná." Podívala se Charlotte omluvně na svého otce.
„ Já to chápu a zaracha nedostaneš," Usmál se na ni. Charlotte se na něho nechápavě podívala.
„ Vím že jsem udělal chybu že jsem tě nechtěl nikam pouštět ale bál jsem se o tebe. Nechtěl jsem aby se ti něco stalo." Omluvil se jí.
„ Vždyť víš že se o sebe dokážu postarat." Usmála se Charlotte.
V tom se do rozhovoru vmísila Vilma. „ Dobrý den pane prezidente, já jsem Vilma. Celou dobu jsem se o ni dobře starala a když jsem zjistila že je to vaše dcera hned jsem ji k vám přivezla." Řekla mile Vilma.
Charlotte neměla jinou možnost než hrát tu její hru též. Nasadila tedy úsměv.
„ Dobrý den a moc vám za to děkuji. Jsem rád že se jí nic nestalo." Usmál se na ni. „ Máte vůbec kde bydlet?" Zeptal se otec Charlotte, Vilmy.
Vilma zakroutila hlavou že ne. „ Tak nechtěla by jste u nás přes noc zůstat? Už se stejně začíná stmívat." Navrhl prezident.
„ To bych moc ráda." Usmála se Vilma a všichni jsme se vydali dovnitř. Charlotte měla namířeno do pokoje a Vilma s jejím otcem do obýváku.
Pohled Charlotte
Vešla jsem zpět do svého pokoje kde jsem už dlouhou dobu nebyla. Procházela jsem pokojem a rozhlížela se po věcích co v něm jsou.
Zastavila jsem se u knihovničky s mými knihami. Prstem jsem projížděla po knížkách dokud jsem se u jedné nezastavila. Vytáhla jsem ji z regálu a podívala se na ni.
Byla to knížka od mé mamky. Každou noc před spaním mi ji četla. Měla jsem ji moc ráda. Je to knížka o skupince kamarádů kteří spolu zažívají ta nejrůznější dobrodružství.
Trochu mi to připomíná nás. Usmála jsem se nad tou představou.
Lehla jsem si i s tou knížkou do postele a otevřela ji na první stránce. Pak jsem se už jen dala do čtení.
Je to docela krátká kniha takže jsem ji měla asi za třičtvrtě hodiny přečtenou.
Knížku jsem tedy vrátila zpět do regálů.
Bylo už docela pozdě tak jsem se šla osprchovat a pak se převlékla do pyžama které jsem si nevzala do Londýna. Úplně jsem zapomněla že tu nemám všechny věci. Zůstali v Londýně.
„ To je jedno když tak si koupím nové." Mávla jsem nad tím rukou.
Už jsem si jen vyčistila zuby a šla si lehnout do postele. Po chvíli jsem usla.
Ráno mě probudilo klepání na dveře. Rozespale jsem řekla: „ Dále." A vstala z postele.
Dveře se otevřely a v nich stál Tom převlečený do služebního oblečení a v ruce držel tác s mou snídani.
Byla tam i Tess a Piper které byli převlečené též do služebního oblečení.
No vlastně vypadali docela směšně. Hned jsem se jim začala smát. Všichni se zatvářili uraženě. „ Nechtěla bys nás spíš místo toho aby ses nám smála pustit dovnitř?" Zeptal se Tom.
„ Jo jasně pojďte." Řekla jsem když už jsem se přestala trochu smát. Vstoupili tedy dovnitř a já za nima zavřela dveře.
Hned když jsem zavřela dveře šla jsem je obejmout. Jak já je mám ráda. „ Ehm ehm pustíš nás? Už nás začínáš škrtit." Vykřikli všichni náraz. Já jsem je tedy hned pustila z objetí.
„ Promiňte," Usmála jsem se na ně omluvně. „ Jsem tak ráda že vás vidím a že jste všichni v pořádku." Podívala jsem se na ně.
„ My jsme taky rádi že vidíme tebe. Málem jsme nestihli nastoupit do letadla." Pousmál se Tom.
„ Tak a teď bychom měli udělat něco s Vilmou. Nemůžeme ji nechat aby jí to prošlo." Řekla Tess.
„ Jo no máš pravdu. Teď bude nejspíš v pokoji pro hosty." Podívala jsem se na Tess.
„ Dobře, tak jdeme." Řekla Piper a vyrazila ke dveřím. „ Počkej nejdřív musíme vymyslet plán." Zastavila jsem Piper.
„ Jo jasně plán. Já úplně zapomněla." Usmála se Piper. „ Takže nějaké nápady?" Zeptala se Tess. „ No já bych jeden měla." Ozvala jsem se.
„ Když už jste převlečení ve služebnickém oblečení mohli bychom toho využít." Pousmála jsem se.
„ Já půjdu za tátou a všechno mu řeknu a on pak zavolá policii na Vilmu. Vy ji musíte na chvíli zaměstnat a udržet ji v pokoji. Za žádných okolností nesmí opustit pokoj. Hlavně vás ale nesmí poznat." Dořekla jsem plán.
Všichni přikývli a tak jsme vyrazili ke dveřím.
„ Počkat jak jste se sem vlastně vůbec dostali?" Zastavila jsem se a zeptala se jich nechápavě. Byli přece uvěznění v té budově.
Oops! Questa immagine non segue le nostre linee guida sui contenuti. Per continuare la pubblicazione, provare a rimuoverlo o caricare un altro.
Čauky! Už se blížíme ke konci tohohle příběhu. Snad vás teda baví a budete ho číst až do konce. Budu ráda za každou hvězdičku a koment.
