Escape with Love❤️ (Tom Holland ff)

6. Minigolf a podezření

Přišla jsem k oknu nebo spíš k místu kde ještě před chvílí bývalo okno a když jsem za oknem spatřila ......

...Toma a Piper nemohla jsem uvěřit svým očím. Oni za mnou přišli. Po dlouhé době jsem se usmála.

„ Co tu děláte?" Zeptala jsem se jich. „ Ty snad nejsi ráda že tu jsme?" Řekla hraně uraženě Piper a usmála se. „ To jsem. Jsem moc ráda že tu jste." Přejížděla jsem pohledem z Toma na Piper. „ A proč jste tím oknem prohodili kámen?" Zeptala jsem se jich nechápavě a ukázala na skleněné střepy z okna a kámen ležící na zemi v mém pokoji. „ No, nejdřív jsme klepali, ale neprobouzela ses takže jsem vzala kámen a prohodila ho oknem." Řekla Piper a podrbala se za krkem. „ No dobře." Zasmála jsem se.

„ A Proč máš na sobě svatební šaty?" Zeptal se Tom. „ Protože se mám za hodinu vdávat." Řekla jsem a sklopila pohled k zemi. „ A za koho?" Zeptal se zaraženě Tom.

„ Za nějakého Maxe Reynoldse, ale nechci." Podívala jsem se na Toma. „ Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu." Nadechl se a pokračoval.„ Ta dobrá je že se dneska nebudeš vdávat a ta špatná že nevím jestli tě v těch šatech pustí do letadla." Řekl Tom a já se nad jeho slovy pousmála.

„ Tak už pojď než sem někdo přijde, myslím že to rozbité okno muselo jít hodně slyšet. Vezmi si tu tašku a padáme." Řekla Piper a já neváhala a šla pro tašku s věcmi.

V tom jsem uslyšela otevírání dveří a dovnitř vešla jedna z mých služebných. Když si všimla že se chystám utéct nic neudělala jenom na mě mrkla a odešla. Jsem za to ráda.

Došla jsem k tašce a byla ráda za to že jsem si ji nevybalila. Přidala jsem si do ní ještě nějaké oblečení a šla zpátky k oknu.

„ Můžem jít." Řekla jsem a vylezla z okna. Pokračovali jsme v cestě přes zahradu.
Moje šaty se cestou zaháčíly za větev. Takže jsem je musela roztrhnout abych mohla pokračovat v cestě.

Přelezli jsme plot a rychle běželi na letiště, potože jsem za námi slyšela kroky. Pro mě ho bylo docela těžké přelézt s těmi šaty, ale Tom mi pomohl.

Dorazili jsme na letiště celý udýchaní z běhu. „ Zvládli jsme to." Řekla udýchaně Piper. Ještě jsem se ohlédla jestli za náma někdo neběží, ale neběžel. Naštěstí. Všichni jsme byli šťastní že jsme to zvládli.

O měsíc později

Je to už měsíc od únosu Piper a všech těch věcí které jsme museli podniknout. Bylo to vážně dobrodružství, ale teď bych chtěla už jen odpočívat a nic jiného.

A vážně už nikdy nejdu do lunaparku. A v žádném případě na horskou dráhu! Vždycky je mi po ní blbě a musím trávit asi tři hodiny na těch hnusných záchodcích. Přísahám, že příště se už Piper nepovede mě přesvědčit abych tam šla. Otřásla jsem se při vzpomínce.

Teď sedíme na gauči u Toma doma a hrajeme aktivity. Obě jsme rády, že u něj můžem bydlet. Za tu dobu jsme se spolu hodně zkamarádili. Piper právě předvádí nějakou věc a my se jí snažíme uhodnout.

Vypadá to, že to vážně prožívá. Je to těžké poznat. „ Mýval co jí zmrzku." Vykřikl po chvilce Tom. Piper přestala dělat pantomimu a nechápavě se podívala na Toma stejně jako já. „ Mýval co jí zmrzku? To myslíš vážně?" Řekla Piper.„ No co vždyť to může být cokoli. S tvou pantomimou nikdo neví." Řekl Tom a Piper ho začala propalovat pohledem. „ Jak to jako myslíš "s mou pantomimou"? Co je na ní špatného?" Pořad na něj upírala svůj nenávistný pohled. „ Nic, zapomeň na to." Zvedl ruce nad hlavu jako že se vzdává. Vypadali vážně k popukání.