A star fell on me

2. Why me?

Mé modrozelené oči ji doslova skenovaly. Byla krásná, měla krásné modré oči a její rty, vykrojené do srdíčka, které se právě teď sevřely okolo cigarety, a ty její blonďaté, na krátko ostříhané vlasy, ostré lícní kosti, její odhalené paže byly potetované několika výrazy, kterým jsem nerozuměla, ale asi nejvíc, co mě zaujalo, byl její styl oblékání; upnuté černé džíny, které byly na několika místech roztrhané, šedivá jí trochu větší mikina a rukávy měla vyhrnuté nad lokty.

Když jsem se zas vrátila k jejímu obličeji, všimla jsem si jejího úšklebku, který naznačoval, že si všimla, že jsem si ji prohlížela. V tu chvíli jsem se začervenala a pohled zas zaměřila na zem, která mi zrovna v tuhle chvíli přišla nanejvíce zajímavá.

Bylo tady ticho, nikdo se ani nepohnul. V tu chvíli jsem úplně zapomněla na čas, a že jsem už s největší pravděpodobností měla být zpátky v kavárně a mýt nádobí.

Pak se zas ke mně sklonila a vzala celou krabičku mých cigaret, „Už je nebudeš potřebovat, takže si je vezmu, aby tě náhodou zas nenapadlo si znovu zapálit," řekla pevným hlasem, který mě varoval před tím, že nemá smysl protestovat. A pak se to stalo; očividně už chtěla odejít a mně se ulevilo, ale najednou zakopla o moji nohu, a než jsem se nadála, ležela jsem na zemi jak široká, tak dlouhá a ona ležela na mně tak, že mi přímo koukala na obličej do očí. V tu chvíli, kdy se naše oči střetly, tak jako kdyby se vše zpomalilo, jako bychom tady byly jen my dvě. Po několika minutách skončilo mé omámení, když jsem uslyšela křik z kavárny. Má vedoucí křičela, kde zas vězím, a až se objevím tak, že okamžitě končím. To mě dostatečně probudilo. S trochu námahy jsem ji ze sebe sundala. Vypadala, jako by nad něčím přemýšlela. Rychlostí blesku jsem se zvedla a už jsem chtěla jít dovnitř a nějak si zachránit práci, i když už to pravděpodobně bylo zbytečné.

Už jsem otevírala dveře, když se v tom najedou ozvala ona: „Kdo ti to udělal? Ty jizvy?" řekla jemným, ale zároveň naštvaným způsobem. Já jen naklonila hlavu na stranu a řekla: „No, to je moje věc a tobě do toho nic není a teď kvůli tobě přijdu pravděpodobně i o práci, takže sbohem. Jdu to zkusit ještě zachránit, což je nemožné, protože mě nenávidí," podrážděně a nakřáple jsem to na ni vše vysypala a s posledním slovem jsem se otočila na patě a odešla. Poslední, co si pamatuji, byl její překvapený pohled.

S velkou dávkou odvahy, která vymizela hned, co jsem vstoupila do kanceláře mé, už nejspíš bývalé, vedoucí.

Posadila jsem se do křesla, které stálo před jejím stolem. Byla jsem celá nervózní a při každém zvuku jsem se napnula jako struna.

No, kdybych ji nepotkala, kdyby tam v tu chvíli nebyla, mohla bych mít ještě práci, ale ne, ona tam musela zrovna být, ale nejvíc mě štvalo že nemám ani ponětí kdo to je, ale musím říct, že byla pěkná a její hlas byl svým způsobem uklidňující.

Sakra, nad čím to zas přemýšlím? Jsem snad blbá nebo co? Prostě mi překroutila celý život vzhůru nohama. Teď přijdu o práci i o peníze, budu muset zas chodit na několik různých brigád, abych zaplatila nájem za dům a zas mi zbude minimum na jídlo. Už teď jsem neměla moc peněz pro sebe, ale takto budu mít ještě míň nebo vůbec.

Se zavrzáním se otevřely dveře a v nich stála vedoucí. Její tvář byla vytesaná jako z kamene. Už se na mě neusmívala tím falešným úsměvem. Pomalu za sebou zavřela dveře, obešla mě a ani jednou mi nevěnovala pohled. Zasedla za stůl a s neutrálním výrazem ve tváři promluvila: „No, byla si opravdu dobrá výpomoc, ale už dál nemohu tolerovat tvé pozdní příchody nebo to, jak se skoro na půl hodiny vytratíš a pak přijdeš, jako by se nechumelilo a ke všemu nám děsíš zákazníky. Víš, jak tě jednou viděl ten pár? Tak od té doby se říká, že nemáme dost peněz, abychom zaměstnali normální lidi, říkají, že je tady stvůra. Odlákalo nám to spoustu zákazníků. Takže je mi opravdu líto, ale musíš si hledat jinou práci. Tady máš poslední výplatu a ještě, než zapomenu, byla bych ráda, kdyby si tady rovnou nechala uniformu. To víš, už mám za tebe náhradu, která nastoupí do dvou dnů a bude potřebovat uniformu." Vůbec jí to líto nebylo. Z jejího hlasu bylo poznat, že se na tuhle chvíli těšila, až najde záminku, proč mě vyhodit. Každé slovo bylo jako jed; bolelo mě to, nechtěla jsem to poslouchat. Snažila jsem se něco říct, několikrát jsem otevřela a zavřela pusu, abych řekla, že se to už víckrát nestane, že si klidně vezmu přesčasy, že budu pracovat tak pilně jako nikdo předtím, ale než jsem našla hlas, tak s ironií a s výsměchem v hlase řekla: „Tak bude to? Neseď tady jako solný sloup a běž ze sebe sundat tu uniformu. "Trochu jsem sebou trhla, a v hlavě jsem si rovnala srozumitelnou větu, díky které by pochopila, že se nemám do čeho jiného převléknout, že ve spodním prádle domů rozhodně nepůjdu. Když jsem nabrala trochu odvahy, tak jsem zvedla hlavu, podívala jsem se do těch jejích očí, v kterých bylo jasně vidět, že ví, že nemám nic jiného na sebe. Jen chtěla, abych to přiznala, abych byla zostuzena. „Ale já vám tu uniformu nemůžu vrátit. Nemám tady žádné jiné oblečení." Červeň ze studu se mi nahnala do tváře, viděla jsem rozmazaně z toho, jak se mé neposlušné slzy snažily si najít cestu ven. Chvilku si mě přeměřovala pohledem, pak se uchechtla, a já zas poníženě sklopila hlavu. „Ale to přeci není můj problém, že tady nemáš nic na sebe. Ta uniforma ti nepatří a já ji po tobě vyžaduji zpět. Tohle není zas tak těžký úkol, který by si nedokázala splnit. Nebo se snad mýlím?" V jejím hlase nebyla žádná známka po soucitu či pochopení, jen se mi otevřeně vysmívala do tváře. Chvilku bylo ticho, bylo jen slyšet, jak jsem trochu popotahovala. A pak jsem roztřeseným hlasem, ve kterém bylo slyšet hlavně ponížení, k její libosti. Spolkla jsem zbyteček hrdosti, co jsem měla a řekla: „Prosím, já vám tu uniformu vyperu a zítra přinesu. Jen mi dovolte jít v ní domů. Já opravdu nemám, co jiného na sebe. "Chvilku na mě s výsměchem na tváři pozorovala a pak s jedovatostí v hlase řekla: „Když tak krásně prosíš, a ještě ji vypereš, tak nuže dobrá." Trochu jsem si odechla, že nebudu muset jít, nebo spíše běžet domů jen ve spodním prádle. Své tělo nesnáším; je až nechutně vyhublé a pokryto spoustu jizvami. Než jsem jí stačila poděkovat, tak s povýšeným pohledem i hlasem řekla: „Na shledanou, Persefono. Doufám, že si brzy najdete práci," uzemnila mě. Se skloněnou hlavou jsem vzala obálku, kde jsem měla svou poslední výplatu. Zvedla jsem se z křesla, otevřela dveře kanceláře, naposledy jsem se na ni otočila a s plačtivým hlasem jsem řekla: „Na shledanou a děkuji." Když jsem procházela kolem zaměstnanců, všichni se mi vyhýbali pohledem, šuškali si za mými zády. S posledním pohledem na kavárnu a na lidi, co tady pracovali, jsem s taškou přes rameno odešla. Když jsem zašla za roh, naplno jsem se rozbrečela a pomalou chůzí se vydala domů. Proklínala jsem sebe, ale hlavně tu krásnou dívku. A z pomyšlení na ni mi hlavou prolítlo, že bych ji zas chtěla vidět, znát její jméno, poslouchat její uklidňující hlas, ale ze všeho nejvíc jsem zas chtěla cítit teplo jejího těla a jen se jí dívat do těch krásných očí.

Cesta domů mi trvala skoro o hodinu déle než normálně. Vešla jsem do temného, osamoceného domku, převlékla se do pohodlného oblečení, uniformu servírky jsem schovala do skříně s tím, že ji budu muset co nejdřív vrátit. Vůbec se mi ta představa toho, že tam budu muset zas jít, nelíbí, ale, bohužel, nemám na vybranou. Ta uniforma nepatří mně, takže tam budu muset jít a vrátit ji. S touhle ne zrovna pěknou myšlenkou jsem se vydala do kuchyně, protože jsem tenhle den jen snídala a už jsem pociťovala hlad. S přáním, aby tam ještě něco málo k snědku bylo, jsem prohledala celou kuchyni od ledničky až po špajz, ale našla jsem med, několik posledních housek. Nebylo to nic, z čeho bych se dokázala úplně dosyta najíst, ale jedna houska je lepší než nic. K tomu jsem si uvařila můj oblíbený meruňkový čaj. Celou svou dnešní hostinu jsem si odnesla do pokoje, kde jsem si udělala na posteli takové své hnízdečko, ze stolku, který mám hned vedle postele, si vezmu mou nejoblíbenější knihu a s houskou v puse, s hrníčkem s teplým čajem v ruce a s knihou před sebou se zachumlám do peřin a oddám se příběhu. S prázdný hrníčkem, aspoň z poloviny plným žaludkem, skoro dočtenou knihou jsem zhasla světla a z bezpečí mé postele koukala přímo ven z okna, kde už na obloze svítily jasné hvězdy. Lehce jsem se nad tím usmála, ale po chvilce úsměv vystřídaly slzy nad vzpomínkou otce, který vymýšlel hloupé a bláznivá jména pro různá souhvězdí. Vždy jsme se u toho hrozně nasmáli. Tohle byla jedna z mála šťastných vzpomínek, které na něho mám.
Nejšťastnější vzpomínky mám z dětství. Do mých třinácti let jsme žili skromně, ale spokojeně, ale pak začal hodně pít a začal mě mlátit a u toho někdy brečel a vykřikoval: „Proč jen jsi podobná své matce!? Proč máš její krásné oči!? Proč máš ty krásné, lehce vlnité vlasy barvy tmavšího medu!? Proč jen vypadáš jak přesná kopie mé ženy!? Proč!? To mi chceš ještě víc tím ubližovat, co ty... ty zrůdo!?". Vždy to řekl tak zlomeně a s takovou bolestí, ale přesto nenávistným hlasem, že jsem si pomyslela že já jsem ta, která mu ubližuje, ne on mě, ale já jemu, a že ta jeho bolest je daleko větší, než kterou právě prožívám. Proto jsem ho nechala, aby mě den, co den mlátil, aby používal pásek, který mi zanechával bolavé jizvy plné nenávisti a bolesti. Víc jsem na sebe namáčkla svého plyšáka, Pana Fouska, kterého jsem dostala před několika lety od otce k narozeninám. S pohledem upřeným na hvězdy jsem pomalu vstala z postele a přešla k oknu, před které jsem si poklekla, s očima plnýma slz, v srdci velkou bolest a temnotu, jsem prosila hvězdy, aby nikdy nepřestaly tak jasně zářit noční oblohou. Prosila jsem je o odpuštění a o to, aby mi daly mého anděla, mou jasnou hvězdu, která by svítila na mé cestě za osvobozením. S tichým „prosím" a ještě tiším „děkuji vám" jsem vstala, přešla do postele, kam jsem se zahrabala a se slzami v očích a malou nadějí na lepší zítřky se propadla do ještě větší temnoty v tichém, opuštěném a až děsivě temném domku, kde se už nějakou dobu necítím zrovna nejbezpečněji, jsem propadla spánku.