O všem, o ničem a o všem mezi tím

Píseň deště

Podlouhlý nůž hladce tančí po bledé kůži na mé levé ruce a nechává za sebou tenkou, úhlednou, rudou cestičku. Krouží od lokte dolů, míří k zápěstí v plynulých spirálách a čerstvé krvavé vzory překrývají staré jizvy a rýhy. Poklidně ke mně připlouvají vlny bolesti a jako švihnutí bičem mě vytrhnou z melancholických myšlenek. Sedím na parapetě a prázdnýma očima zírám na nudný betonový dvorek, zatímco krev se mi začíná rozlévat po ruce a skapávat na linoleum na podlaze. Přestože po každé mé seanci s nožem podlahu pečlivě drhnu, seděla jsem přesně na tomhle místě, dělajíc přesně stejnou činnost už tolikrát, že i přes všechnu snahu tu kdysi šedé lino už má věčný rezavohnědý odstín. Na omláceném plynovém vařiči začne pískat stará konvice na čaj. Přinutím se zvednout a jedna z mých potrhaných plátěných tenisek přitom došlápne do malé kaluže krve. Zatímco přecházím maličkou místnost, odchlíplá podrážka pleská o podlahu a nechává za sebou krvavé šlápoty. Pravou rukou uchopím konvici a levou se natáhnu pro svůj poslední hrnek. Jsou na něm namalované drobounké, červené a modré kvítky. Příliš pozdě si uvědomím, že levá ruka je příliš slabá na to, aby ho udržela. Hrnek s křusnutím dopadne na podlahu a louka plná květinek se roztříští na tisíc kousků. Neobtěžuju se střepy uklízet. Nechám si tu výjimečnou zábavu na později. Napiju se rovnou z konvice. Vařící voda mi opaří jazyk, ale nevšímám si toho. Nebolí to tak moc, aby se tím bylo třeba zabývat. Vrátím se i s konvicí na parapet. Trocha čaje vychrstne a na zemi se smísí s krví a společně utvoří nazelenalou a rudou kaluž, která pozvolna začne prosakovat škvírami v linu. Představuju si, jak kapičky vody pronikají linem, procpávají se škvírami v betonu, až nakonec prosakují stropem a dopadají na podlahu místnosti pode mnou. Zmáčknu si ruku, aby trocha krve stekla na parapet, namočím si do ní prsty a začnu nazdařbůh čmárat po skle. Píšu a kreslím, co mě napadne. Jednotlivé vzkazy a výjevy se překrývají, až je nakonec celé okno zabarvené krví. V některých místech je ještě rudá, jinde už vybledla do rezavé hnědi. Přivřu oči. Začínám být ospalá. Už skoro spím, ale náhle zvenčí uslyším tiché, rytmické a vytrvalé pleskání kapek. Prší. Veškerá únava je najednou ta tam. Rozrazím okno dokořán a s nadšením malého dítěte sleduju, jak kapky pozvolna smývají ze skla krev, stékají z rámu a padají ze třetího poschodí na betonovou zem, kde se setkávají a začínají tvořit lehce narudlé kaluže. Prší. Okno je čisté. Vidím na něm svůj pokřivený odraz. Drobná dívka v černé mikině, tak strašně hubená, že je s podivem, že ještě žije, špinavé blond vlasy nesouměrně zkrácené nožem na ježka, oči prázdné a zapadlé hluboko v očních důlcích, bledou, pergamenovou kůží prosvítají žíly, levá ruka celá zkrvavená a posetá spirálovitými, vlnitými a kruhovými jizvami, pravá plná maličkých kulatých jizev od toho, jak o ní máma típala cigarety. Už ani nejsem člověk. Myslím, že jediný, jak by mě člověk mohl uspokojivě popsat, je nazvat mě chodící mrtvolou. Chci pryč. Chci zapomenout. Chci zmizet. Ale nechci zemřít. A najednou se něco stane. Něco v mém těle se změní a já najednou jako o život pádím dolů ze schodů, narážím do stěn, zakopávám a hroutím se, ale je to všechno jedno protože musím dolů a musím ven. Rozrazím dveře a vyběhnu na malý, páchnoucí, špinavý dvorek. Na okamžik se zarazím. Jak dlouho už jsem nebyla venku ? Týden, dva týdny, měsíc ? Kapky deště na mě dopadají a začínají ze mě smývat minulost. A já se jim poddám. Uvolním se a nechám se unášet tichou písní deště. Tančím a zpívám a křičím a padám a zase po tak strašně, hrozně dlouhé době mám pocit, že žiju. Nevím, jak dlouho jsem tam tančila a smála se a zapomínala. Myslím, že i když to bylo jen pár hodin, statisíce vesmírů se zrodily a zase zmizely, protože já tančila a déšť mě objímal a život šel dál. Každopádně nakonec skončím ležet na zemi uprostřed dvora a hledím jsem do nebe a do očí mi stéká voda. Ze stran se ke mě začíná přikrádat temnota a já za sladké písně deště pomalu ztrácím vědomí. Déšť zpívá a já s ním. A poprvé v životě cítím v duši mír.