Kousek tvého světa [HP]

5. Patronovo zaklínadlo

„Jo, tak jsem to myslel," povzdychl si Dudley. „Ten moz... mozkomor... co oni jsou vlastně zač?"

Hestie chvilku mlčela a když promluvila znovu, hlas se jí třásl. „Jsou to... strážci Azkabanu, kouzelnického vězení. Stvůry, které z tebe vysávají radost, štěstí, hezké vzpomínky... A když dojde na konečné zúčtování, vysají ti polibkem duši. Jsou to asi ti nejodpornější tvorové, jaké v kouzelnickém světě najdeš. Na jejich zahnání se používají právě patroni, ale pro člověka, který si prošel... dost věcmi, je jejich vyvolání už tak strašně těžké, někdy nemožné. A když proti tobě stojí tohle... pak je to už vůbec mazec."

Dudley polkl. Jenom při vzpomínce na ten chlad se mu ještě teď svíral žaludek. „Dobře... nemůžeme mluvit o něčem jiném?"

„Jasně," přikývla Hestie. Vypadalo to, že i jí se docela ulevilo. „Co bys chtěl slyšet?"

„Třeba ti... patroni," navrhl Dudley. „Vypadají strašně zajímavě."

„Jsou." Hestie se usmála. „A taky jsou strašně složití na vyvolání. Potřebuješ k tomu šťastnou vzpomínku - ale jakože fakt hodně silnou. Nesmíš se nechat rozptýlit a myslet na něco jiného. Jsou ztělesněním čisté energie, naprostý opak mozkomorů. Proto je taky dokážou zahnat."

„Vy je ale používáte jako telefon," podotkl Dudley.

„To je taková ta věc, jak skrz ni můžeš mluvit s někým na dálku, co?" ujistila se Hestie. „Jo, i tak se dají využít. Je to spolehlivější než soví pošta, protože patrona nejde odchytit, ale je to náročný a ne každý to dokáže. Vždyť jsi viděl, jak mi dal ten parchant minule zabrat."

„A každý vypadá jinak?"

„Přesně tak. Závisí to na čaroději. Zčásti odráží jeho duši, zčásti ho formulují právě ty vzpomínky, na které při vyvolávání myslí. Často se stává, že má tvůj patron stejnou podobu jako patron někoho, na kom ti záleží." Hestie si povzdychla. „To je momentálně i můj případ. Ale ne, víš co, pojď řešit něco jinýho."

Dudley pochopil, že tady konverzace o patronech skončila. Rychle se pokusil přijít s nějakou další otázkou, ale nakonec z něj vypadlo jen jedno. „Ta... škola. Bradavice."

„Bradavice." Hestie zhluboka vydechla. „No jo, ale to je hrozně široký téma. Nenapadá mě, kde začít. Co o nich víš?"

„Moc ne," přiznal Dudley tiše. „Vlastně... skoro nic."

„Kdybych ti to mohla prostě nějak ukázat," povzdechla si Hestie. „Jenže ty jsi mudla, mudlové Bradavice stejně nevidí."

„Nemáš třeba fotky nebo tak něco?" napadlo Dudleyho. „Ne, počkej... víš vůbec, co je foťák?"

Hestie se rozesmála. „No jasně. Neboj, kouzelníci sice vypadají, že žijí někde uprostřed středověku, ale kupodivu foťáky máme taky. Ale na tohle mám lepší nápad."

Dudley instinktivně udělal krok stranou, když čarodějka vytáhla hůlku. Mávla s ní s tichým expecto patronum a nechala stříbrnou sovu chvilku kroužit kolem nich, než ji krátkým švihnutím poslala pryč.

„Kam letěla?"

„Nebuď zvědavej, brzo to zjistíš," usmála se Hestie s poťouchlým výrazem. Dudley usoudil, že dál se ptát nemá cenu, takže domů už došli v tichu.

V obývacím pokoji panovala kupodivu relativně klidná atmosféra. Ačkoliv si rodiče snažili držet od kouzelníků odstup, Dedalus si za těch pár týdnů zvládl naklonit Petunii na svou stranu - a to věčným chválením jejích jídel. Teď zrovna zaujatě poslouchal její výklad o správném postupu při přípravě pečeného hovězího a zuřivě si přitom zapisoval poznámky. Vernon seděl na gauči, listoval mudlovskými novinami a zřejmě se ze všech sil snažil ignorovat fakt, že ten brk vlastně jezdil po stránkách zápisníku úplně sám.

První věc, kterou Hestie po příchodu udělala, bylo to, že přeladila rádio. To se samozřejmě setkalo s nesouhlasným pohledem od Dedaluse, který ale čarodějka okázale ignorovala.

„Poslala jsem vzkaz spolužačce," spustila, jako by se nechumelilo, „jestli by nám pomohla zkontrolovat to auto. Už je to docela doba..."

„To by bylo záhodno," zabručel Vernon.

„Myslíš, že to za to stojí?" nakrčil obočí Dedalus. „Buď tam už nic nebude, nebo tam nastražili past."

„Proto si najmu odborníka na lámání kleteb," pokrčila Hestie rameny. „Stejně se jí potřebuju poptat ještě na pár věcí, snad se co nejdřív..."

Ještě než stihla dopovědět, Petunie málem upustila kus masa na zem a konvička ze stolu leknutím vyskočila několik centimetrů do vzduchu, když skrz zeď vlétla do místnosti stříbrná kočka. Zastavila se jen několik centimetrů před Hestiiným obličejem, podrážděně švihla ocasem a promluvila dívčím hlasem.

„Zítra, osm hodin večer, sraz pořád na stejném místě. Myslánku ti obstarám, na zbytku se dohodneme." S tím patron zablikal a zmizel.

„Doufám, že víš, co děláš," zakroutil hlavou Dedalus. „A na co, u Merlina, potřebuješ myslánku?"

Hestie se jen potutelně usmála a otočila se na zaraženého Dudleyho. „Chtěl jsi vidět Bradavice - tak se připrav, protože toho uvidíš ještě víc."

...

Po dlouhé době další kapitolka. Upřímně jsem doufala, že se mi s tím přes prázdniny povede aspoň trochu pohnout, ale zatím to moc slibně nevidím. Každopádně ikdyž to možná vypadalo, že se tu nic moc nedělo, některé dialogy z téhle kapitoly budou ještě důležité v budoucnu. :D

Původně jsem plánovala, že válečné období budou tak tři nebo čtyři kapitoly nejvíc, ale nějak se nám to tu protahuje, co? :D Vypadá to, že s touhle bandou strávím víc času, než jsem myslela, ale tak co už, přeci bych vás neošidila. :D

Snad vás dnešní kapitolka bez akce příliš nenudila - a na viděnou doufám brzy! :D