Hrdinové Marvelu: Věk Nespravedlnosti [DOKONČENO]

Flash Thopmson

Den boje proti Venomovi - Queens

Těla padlých i raněných lidí i metalidí ležela všude, kam jste jen namířili pohled. Nebezpečí číhalo na každém kroku, jelikož neexistovalo jediné místo, jež by vám poskytlo dostatek bezpečného klidu a kde by jste se nemuseli neustále otáčet za sebe. Tehdy se Flash Thopmson, bývalý spolužák Petera Parkera pohádal se svými rodiči, a tak se rozhodl svůj domov navždy opustit.

Snést ještě dokázal, když mu zakázali jít ven, nebo když se jeho otec více zabýval o bezpečí své milenky než-li jeho matky, ale jakmile odmítli pomoc obyčejným lidem, kteří je přišli žádat o pomoc, a oni je jen kvůli své sobeckosti nechali na pospas nezkrotné smrti, byl si jistý, že tento směr života pro něho nemohl znamenat nic dobrého.

,,Okamžitě se vrať zpátky ke své matce!" zahřměl přes celý dům hlas jeho naštvaného otce. Flash i tak dělal, že nic neslyšel a pokračoval s cestovní taškou přes rameno těch nejpotřebnějších věcí dál k východu. ,,Slyšels - ty jeden rozmazlenej malej spratku!?" Flash v pravé ruce pevně stiskl zlatou kliku krémově bílých dveří. ,,Matka bude zničená, jestli to uděláš, a já tě zabiju, jestli se vrátíš!"

,,Já vím," hlesl mladík rozmrzele, plně smířen se svým rozhodnutím. Tohle měl udělat už dávno. Kolik týdnů strávil u sledování všemožných zpráv o hrdinských činech Spider-mana, výpovědí lidí, které zachránil, jak říkali, že lepšího hrdinu si svět nemohl snad přát, že i když byli všichni proti němu, on se stále nevzdával, protože vždycky věděl, co je správné. Po čase začal litovat, že takového skvělého člověka jako Peter šikanoval a zesměšňoval před celou školou. Vždyť Parker riskoval život prakticky den co den, nehledě na to, zda tím by tím něco získal či ne, a on... jen zbaběle seděl schovaný doma, a pokaždé jen čekal, než to nějak dopadne. Otec s matkou jej zanedbávali už jako malého kloučka, kdy se všemu teprve učil, proto se choval pokaždé ke každému tak špatně. Jak se mohl vůbec chovat k někomu mile, když ani nevěděl, jak na to? A byly to právě Peterovy činy, co ho přiměly se nad tímto způsobem života zamyslet. Jak hrozně moc mu Flash záviděl.

A kdoví, jestli za to mohlo boží slitování či nějaká jiná nadpozemská síla, ale jen pár minut po jeho odchodu, jeho domov napadli dva symbionti, a matku a otce zabili.

Ponořen ve svých těžkopádných myšlenkách na svou minulost bloudil napříč rychle se rozpadajícím městem, kde vše ničila samá smrt a bolest.

Najednou mu těsně před nohy popadalo několik těžkých cihel. Stačil by jeden další krok, a byl by mrtvý. V tomto hrůzoděsném pekle měl ale stejně šanci na přežití, asi jako moucha v hnízdě pavouků.

,,Utíkejte! Zachraňte se!" Ten hlas mu byl povědomý. Už ho tak dlouho neslyšel.

Vzápětí Flash zpozoroval čtyřčlenou skupinku svých bývalých spolužáků ze střední mezi nimiž se nacházel Ned, a další známé tváře. Všichni utíkali před hladovými symbionty.

,,Rychle! Dělejte!" volal z plnahrdla Ned. ,,Támhle za rohem by to mělo být!"

Nepřátelé však disponovali vysoce nadměrnou rychlostí a hladověním po větší moci. Nějaký úprk prostoduchých teenagerů jim byl jen pro smích.

V takovou chvíli Flash pocítil perfektní příležitost pro napravení své pošpinělé reputace. Tašku plnou svých nejcennějších věcí prudce a bez předpřipraveného plánu upustil na zaprášenou zem a kamení ze zničených budov, a neohroženě se rozběhl přímo do středu dění. Cestou sebral ze země jednu kratší kovovou trubku, kterou hodil jednomu symbiontovi do jeho ohavného ksichtu.