Tábor

Úvod

Probudil jsem se, "Ježíši, už zase na tábor", pomyslel jsem si. Dnes je den s velkým D, a já se vůbec necítil dobře. Dnes jsme měli jít na dětský tábor. Nejedu tam za zážitky, pouze za peníze o prázdninách. Podíval jsem se na budík a zpozorněl jsem "11:00" "no do píči" jedu pozdě. Rychle jsem se nasoukal do kalhot, hodil přes sebe košili a kšiltovku aby nikdo neviděl můj účes z rána. Ještě než jsem nastoupil do mého auta, vzal jsem si pár müsli tyčinek, abych nezemřel hlady. Ve 12:30 jsme měli být u autobusu je 12:27 a já jsem stále v autě. "Snad na mě ostatní kolegové nebudou naštvání" pomyslel jsem si. "Počkat, proč se vůbec starám jestli na mě budou nebo nebudou naštvání? Je mi to vcelku jedno proč se starám" ufrknu si. Je 12:40 a konečně jsem dorazil k autobusu. "Jdeš pozdě Davide" zahulákal na mě organizátor táborů. "Ano omlouvám se" řekl jsem, hned na to přijelo první auto s prvním dítětem. Mám mít na starosti nejstarší skupinu holek, pověděl mi na pan Jakub (organizátor). Ještě než všichni přijeli, hodil očko na pár dívek kteří mě měli mít jako vedoucího. Jakub všechny spočítal a řekl: "vedoucí jdou do předu a děti kamkoliv kam chtějí, těm co je blbě si sednou dopředu" sedl jsem si pár sedadel od řidiče a hned jsem si jí všiml. "Ty vole, prosím ať jí mám", řekl jsem si v duchu. Byla.... Byla, opravdu "vyspělá" až mi málem spadla čelist. Jsem vedoucí, nemohl jsem si dovolit abych perverzně očumoval, "mé" děti. Všiml jsem si kde si sedla a chviličku pozoroval jak se chová, jestli tady má kamarády nebo jestli je energetická jako každá kterou jsem měl ve skupině. Byla překvapivě klidná až trošku strašidelná, už uběhly 2 hodiny a ani se nezasmála. Poté co jsem se otočil abych si mohl dojíst mojí müsli tyčinku jsem se zamyslel, "to přeci nemůže být "mé" dítě, né?" Abych se po 27krát potvrdil jestli se mi její tělo nezdá, otočil jsem se na ní a málem mě zamrazilo, už nekouká z okna ale přímo do mých modro šedých, ledových očí, přibližně půl minuty jsme se dominantně dívali z očí do očí jako by to byla hra o tom kdo sjede pohledem jinam, prohraje. Jen na milisekundu jsem uhl pohledem z nervozity. Poté jsem si vlastně uvědomil že jsem "prohrál" tenhle vymyšlený souboj. Po chvilce jsem se na ní znovu podíval a už se znovu dívala na hory, na které mimo jiné jako lyžářský tábor jedeme. Něco se na ní změnilo, byl to úsměv, na tváři měla opravdu malinký škodolibý úsměv kteří mají vždycky "výherci". Nešlo to nazvat že jsem byl naštvaný,  nebyl jsem, ale jsem strašně hráčský typ kteří neunesou prohru, a musí za každou cenu vyhrát. Díval jsem se na ní, nejméně 6 dalších minut, ani jednou neuhla pohledem z hor na mě, i když jsem si byl jist že mě okrajem oka vidí. Avšak malinký škodolibí úsměv z jejich rtů nezmizel.