My dream, My life - CZ[Zayn, Tristan, Connor, Luke]

Part VII. -Flowers day

Dny plynuly a já dělala veliké pokroky. Zatím mě ještě neodpojili od přístrojů, pro pár případů.

Kluci budou muset brzy odjet, kvůli X-Factoru. A Shann slíbila že zůstane se mnou a nakonec se přidáme ke klukům. Až mi teda bude líp.

Ležím na nemocničním lůžku, vedle pípá přístroj na srdce. A z druhý strany funí přístroj pro plíce. Budete se divit, ale stále mám zavřené oči.

"Ťuk ťuk" řekl známí hlásek když klapli dveře. Cítila jsem jak se usmívá. Určitě má nějakou novinu.

Ale je fakt že ty poslední dny, tu Tris nebyl. Mě to vyhovovalo z jednoho prostého důvodu.

Tentokrát jsem ho chtěla překvapit já.

"Ťuky ťuk" odpověděla jsem chraplavým hlasem. A k tomu jsem otevřela jedno oko. Samozřejmě jsem se začala smát.

"Páni, úplně jsi mi vyrazila dech!"

Šokem si sedl na židli a snažil se tento pokrok rozdýchat.

"Tak co kabrňolo? Neměl by jsi takle náhodou balit? Když Zayn jako jediný se přemohl, samozřejmě díky Shannon, k tomu aby vás přihlásil do X-Factoru."

Tris na mě vykulil oči. "Ty jsi mě slyšela?"

"No ano, jinak bych tehdy nezvedla po druhý ruku. Kdyby jsi mě o to nepoprosil" zakřením se.

Tris na to trochu zrudne. A nakonec na mě začne cenit zuby. "A co jsi všechno vnímala? Teda spíš od kdy?"

"No od tý doby... Jo! Už vim. Chtěl jsi mi přinýst kytku, ale sestra ti to zakázala." Zasmála jsem se.

"To už tak dlouho vnímáš?"

"Ne, jenom sním" znovu jsem se zasmála a Tris se ke mě přidal.

Po chvilce jsme uslyšeli klapnutí dveří. Vešel doktor.  "Tak Paní Blomquist, můžeme vám odpojit dýchací přístroj." Oznámí nadšeně.

"No už bylo na čase" usměju se od ucha k uchu.

"Sestři! Pomozte prosím" křikl na sestřičku ve dveřích. Ta mlčky přistoupila a pomáhala doktorovi odpojit odemne přístroj, poté ho na kolečkách odtáhla do kouta místnosti. "Ale máme tu pro vás špatnou zprávu, pokud jste si toho nevšimla sama" otočí se na mě doktor.

"No, ničeho jsem si nevšimla. Nic zvláštního, ani hrozného. Je mi fajn."

"Opravdu?" Změří si mě pohledem. Od doktora bych toto určo nečekala... ale teď vážně co je se mnou?

"Co nohy?" Zeptá se. S pokerovou tváří, jako by se nechumelilo. Jako kdybych nevěděla že po té operaci mohu ochrnout. Vrhnu po něm dost hnusný pohled nato, aby se zvedl z mojí postele, kde mi seděl na nohou a já nic necítila. A odešel.

"Paullie?" Otočil se na mě Tris se smutným výrazem v očích. Co se chce zeptat? Na to samé co se ptal ten chlápek v bílém? Který dělal že to oznamuje poprvé.

"Proč... proč jsi mi to neřekla?" Zeptal se opatrně. Ani se mu nedivím taky bych se bála že vybouchne. Což se taky stalo...

"A co si jako myslíš že jsem ti měla říct?! Sorry zlato, ale už asi nikdy v životě nebudu moc chodit?! Nebo to že ochrnula jsem takže nazdar! Či co?!!" Vybouchla jsem, začali mi téct slzy po tváři jedna po druhé.

"Myslíš si že to je věc, která se říká od rána do večera?! Celej den?!"

"Paull promiň..." omlouval se Tris.

"Neomlouvej se!" Cekla jsem. "Jo a co jsi řekl všem těm sestřičkám a doktorům?! Že jsem tvoje co?!"

"Musel jsem něco říct jinak by mě za tebou nepustili!" Cedil mezi zuby "Víš jaký by to pro mě bylo?!-"

"A jaký to asi bylo pro mě?!"

"Paull! Sakra, mám tě rád. Moc rád. A nechci aby se ti cokoliv stalo! Jasný?" Poslední slovo řekne už klidnějším hlasem, chytne mě za obě ruce. Což zase celkem uklidní mě.

"Poslouchej... je mi jedno, jaká jsi. Teda, jestli jsi tlustá, nebo vychrtlá kvůli té zatracené nemoci. Nebo jestli zůstaneš napořád na vozíčku. Záleží mi na tom jaká jsi uvnitř. A já vidím kouzelnou bojovnou duši. Pořád tě budu mít moc rád..."

"A budeš..." utichnu. Přijde mi to asi dost blbý, ptát jestli mě. Sakra! To je jedno.

...

Další den je o to klidnější. Odpojili mě od přístrojů jen mám hadičku u nosu kvůli kyslíku.

Sedám na vozík na který mi pomáhá sestra. Za ten pobyt jsme se docela sblížili. Jmenuje se Jullie, jako moje babička.

Ano tahle, u které momentálně jsme nastěhovaní. "Paull? Dáš si kafe? Aspoň malí rozpustný" zeptá se kňouravě. "Dobře ale jen když si dáš se mnou." Zakloním hlavu aby na můj zářící úsměv dobře viděla.

"Tak fajn, ale jen malé rozpustné."

"No vždyť jo." Zašklebím se.

Dneska to bude moje první vycházka. Po třech měsících. Neuvěřitelné jak ten čas rychle plyne. Blíží se pomalu konec srpna. A já jsem celé léto zalezlá v nemocnici. Ale teď je tu změna a budu venku na hodinu, s Jullie, s vozíčkem, na dvorku nemocnice. Dneska by měli přijít babi s tátou, tak doufejme že dorazí.

Venku jsme byli zatím půl hoďky. Jullie seděla na lavičce a já tradičně na vozíčku, vedle ní. Najednou mě někdo obejme ze zadu a dá mi pusu na tvář. Pak přede mě vrazí kytici plnou gerber, růží a tulipánů. Jullie se na mě překvapivě podívá.

"Ahoj holčičko, babička nemohla přijít protože pro tebe chystá překvapení"

"Tati" vydechla jsem nadšeně a objala ho. "Děkuju ale květiny-"

"Přestěhovali tě na normální pokoj, sice ještě s kyslíkem, ale ten zachvilku taky odejde." Skočí mi do řeči Jullie.

"Dobře, děkuji." Usměju se jak na Jullie tak i na tátu.

"A jak je doma?" Ptám se táty, když Jull odešla dát květiny do vázy, do mého nemocničního pokoje.

"Stále veselo" směje se.

"Tati nikdy tam nebylo veselo" zakřením se.

"Nojo jenže to nevíš, že k nám přijel můj bratr Ludde se švagrovou Ellie"

"Počkat oni tu jsou Ludde a Ellie?" Vyjuknu.

"A jedna velká novina! Mají roční holčičku, jmenuje se Laura"

"Páni" vydechnu úžasem "jakto že mi nikdo nic neřekl?" Směju se.

"A mě snad někdo něco řekl?" Směje se pro změnu taťulda.

Po půl hodinové debatě o Ludde a Ellie a malé Lauře jsem se přemístila zpět do budovi nemocnice. Tedy konkrétně pokoje. Kde byla tátova kytka. Ale objevila jsem tam ještě jednu a u ní byl lísteček. "Drahá Paullie, přijmi moji omluvu za včerejšek. Nyní nejspíš sedím v letadle s klukama a letíme na druhou stranu Anglie. Za Simonem do X-Factoru. Budu se snažit ti každý den volat nebo psát, aspoň posílat snapchaty. Takže brzy se nám vrať.
S láskou Tristan..."

Člověk by nevěřil že je z něho i romantik. Když je to takovej punk rockový drsňák. Další týden mě snad pustí takže bude dobře. Konečně pryč z týhle zatracený nemocnice. Půjdem si užít zbytek léta. Klidně na vozíčku!

》》》》
Doufám že to není až moc krátký... :) ale snaha byla ;) :D
Na ty jména a přijmení se moc nekoukejte :DDD to mám z tý mojí nový kapeli (Beside the bridge) je ze Švédska takže to dává smysl ne? :DDD
Nic méně, děkuji za vaší podporu a že čtete můj příběh (tenhle došel dàl než 3.díly :D ) to chce potlesk ne?
Takže doufejme že zítra se tu sejdeme.
Zatím Čao!

Nicoll Payne xwx

Ps: za chybičky neručím :DDD