Hayffie - Pochopení√

9.část

Effie pohled

Sedám si na gauč. Co budu dělat teď? Haymitch, tady není a i kdyby byl pochybuji, že by se mnou chtěl trávit čas. Mám tu, alespoň něco načtení? Vlastně, proč se tady neporozhlédnout.

Zvedám se z pohovky a vydávám se ke schodům do druhého patra. Přízemí znám. Každý schod nehezky zavrže jen na něj došlápnu. Tvoří to tajemnou atmosféru, jako bych se to tu chystala vykrást.

Nahoře nacházím chodbu s několika dveřmi. Vydávám se do prvních na pravo. Jen nakouknu dovnitř. Je to páchnoucí, potemělá, neuklizená místnost s velkou postelí uprostřed. To musí být Haymitchova ložnice. Nechápu jak tam může spát.

Vydám se ke dveřím na levo. To je koupelna. Jdu o kousek dál a vcházím do místnosti úplně na konci chodby. Přesně uprostřed stojí mohutný stůl z dubového dřeva a stěny lemují police s knihami. Přesně to co hledám. Začnu si prohlížet knihy, nebo alespoň ty na které dosáhnu. Je jich tu hromada. Nakonec si vybírám knížku Jak zabít ptáčka. Sedám si za velký dubový stůl a ještě než se ponořím do děje knihy si všimnu rámečků s fotkami na stole.

Na jedné fotce je žena ve středních letech. Má Haymitchovi oči. To musí být jeho maminka. Na další je muž zamazaný od uhelného mouru. Nejspíš otec. Pak je tam klučina kolem osmi let. Také moc podobný Haymitchovi. Jestli to chápu správně tak je to jeho mladší bratr.

A na poslední fotce jsou všichni společně dokonce i s Haymitchem. Až na to, že je mladší. O dost mladší. A usmívá se šťastným úsměvem, který se mu odráží i v očích.

Všichni vypadají moc šťastně. A Haymitch byl fešák.

"Co tady děláš?"Zeptá se mě Haymitch stojící ve dveřích. A nevypadá moc nadšeně.

"J-já...jen...hledala..jsem něco...ke čtení."

Přejde ke stolu."Koukám, že jsi našla co jsi hledala."

"To je tvoje rodina?"Zeptám se.

"Vypadni odtud! Tady nemáš, co dělat!"

"Jen jsem..."

"Prostě, už vypadni...!"

Beru ze stolu knížku a utíkám pryč. Jeho slova mě zranila víc, než jakákoliv zbraň. A ze všeho nejvíc mě mrzí, že jsem ho vlastně zradila. Zničila jsem ten křehký vztah co jsme si za ten necelý den stihly vybudovat.

Stírám si slzy, protože mi akorát rozmazávají vidění.

Vybíhám z domu a mířím někam pryč. Vlastně, ani nevím kam. Nakonec nacházím strom, který mě bude chránit před přímím sluncem a sedám si pod něj. Knížku si tisknu k hrudi, jako by to byl poklad, na kzerém závisí můj život. Pokládám jí vedle sebe a otřu si slzy, které mi stále stékají po tvářích. Opírám si hlavu o strom a pozoruji veverku v koruně stromu.