Právo Nástupců

Právo Nástupců: Dvacátáčtvrtá kapitola - Obětí hvězd

"Běž, příteli," hřebec i po námaze dnešního dne okamžitě poslechl a vyrazil kupředu. Mojmorové se mě hned jali pronásledovat. Byla jsem sama proti čtrnácti tvrdým a surovým válečníkům a jejich skvělým koním. Žádný se sice nevyrovnal mému jezdeckému zvířeti, patřící ke koním z míst před hranicemi Království, ale věděla jsem, že jejich taktika vyrovná kvality mého koně, který byl už znavený po celodenním putování. Zatímco Mojmorové měli zvířata čerstvá a odpočatá!

Musela jsem se jich zbavit a to nejlépe lstí. 

Zmizela jsem v hustém porostu lesa. Naštěstí jsem zvířeti věřila, naprosto jsem zahodila otěže a nechávala správnou volbu cesty na chytrém koni. Jen jsem mu svými žádosti sedem a nohama sdělovala svoji podmínku směru. Kudy však půjde, bylo zcela na jeho uvážení.

Hřebec se se mnou pustil do strmého kopce, ani nezaváhal a mocnými skoky se rychle dostával vzhůru. V zádech jsem slyšela křik a když jsem se ohlédla, spatřila jsem čtveřici jezdců. 

Kde jsou ti zbylí?

Čekají snad někde za rohem? Tuší, kam mám namířeno? Snaží se mi odříznout cestu? 

Chytila jsem se hřívy zvířete, když kůň na pár okamžiků zaváhal, když se pod ním uvolnilo podloží lesa z jehličí, starých listů a rašeliny. Rychle však našel pevnou půdu a správnou cestu. Když jsme se dostali až vzhůru, otevřela se před námi kupecká cesta. Široká na dva vozy a dva jezdce vedle sebe a pevná a udržovaná. Hřebec se rozběhl ještě větší rychlostí. Na jejím konci začíná most před řeku. A za ní se cesta začíná svažovat do údolí a za skalní soutěskou je město. Pokud se dostaneme alespoň na dohled města. 

Máme naději to zvládnout.

Teď mým cílem byl most.

"Jeď!" podpořila jsem statečného hřebce. Jeho plece a boky už skrápěl pot. Srst měl mokrou, nikde se však ještě nezačala tvořit pěna. Stále má dostatek sil.

Slunce už zmizelo za obzorem a do lesa se začala přikrádat tma. Na východě si však svůj šat začínal chystat měsíc, dva dny před svým vrcholem. Až plně vyjde, poskytne dostatek světla na cestu. Do té doby, se budeme muset vypořádat se šerem.

Kupecká cesta však byla bezpečná, takže zvířeti řítící se tryskem nehtozilo riziko pádu v nečekané nerovnosti cesty. A já byla stále pronásledována.

Najednou se na cestě před námi objevila trojice Mojmorských jezdců. Zčista jasna se tam prostě objevili a odřízli mi tak cestu vpřed. Prudce jsem hřebce brzdila a stáčela vpravo, přímo doprostřed lesa.

Byl to nebezpečný tah, tma už byla opravdu hustá a vznášela se nad nízkým porostem i v korunách vysokých stromů. Bylo sotva vidět na pár kroků vpřed. Na nebi už vesele mrkaly hvězdy, jejich velký pastevec a ochránce měsíc však stále váhal ve své cestě na nebeský háv.

Já však jeho světlo potřebovala. Hřebec několikrát zakopl a jednou málem upadl nebezpečně na kolena, přesto však dál pokračoval cvalem. Nehleděl na nízké keře, které mu jistě musely zraňovat citlivé spěnky.

Snažil se, aby svou jezdkyni, tedy mě, dovezl do bezpečí. Tak byl vycvičen a vychován. To bylo to jediné, co mi za mou péči a starostlivost mohl na oplátku darovat. Svoji nezlomnou vůli, odvahu a vytrvalost jít dál. Takový byl hraničářský kůň.

"Děkuji," špitla jsem tiše zvířeti a dál se jen držela v jeho sedle. Nic víc jsem nemohla udělat. Musela jsem jen věřit hřebci. Byl mou jedinou nadějí na útěk. V lese teď byly všude slyšet výkřiky a signální troubení ohavných rohů lovců. Ten zvuk se mi protivil.