Crazy is Crazy

1.část

Z pohledu Emily

Všechno to začalo jednoho dne. Nastoupila jsem do první třídy a stalo se to. Všichni byli proti mě. Začali mě šikanovat. Byla jsem malá a rozhodla jsem se to nechat být, myslela jsem, že když to nikomu neřeknu, tak mě nechají být. Ale opak je pravdou. Každým rokem to bylo horší a horší. Na konci 9. třídy jsem to už psychicky nevydržela a zhroutila jsem se. Rodiče se o mě nehodlali v mém stavu starat a tak jsem skončila v psychiatrické léčebně. Svůj příběh vám vyprávím ze svého bílého pokoje.

Mám tu jen tvrdou postel, noční stoleček a stůl s nějakou starou dřevěnou židlí. V mém pokoji č. 69 bydlím už něco přes půl roku. A abych nezapoměla, tak tu mám ještě nějaké sešity a učebnice. Dělám si tu 1. ročník střední školy, jelikož do školy chodit nemůžu. Nechodí mi sem ani žádné návštěvy.

Všichni se na mě z vysoka vykašlali. Jednou za mnou byla moje kamarádka. Jednoho dne přišla, ale už je to strašně dlouho a řekla mi, že s bláznem jako jsem já, nehodlá trávit už ani minutu svého času. To mě ponořilo na ůplné dno.

Už jsem venku nebyla ani nepamatuju. Podle toho co vidím z okna, tak tam sněží. Ani se nedivím vždyť je prosinec. Brzo budou vánoce a já nemám s kým je oslavit..

Z pohledu Justina

Už půl roku je můj den stereotypní. Začíná vstáváním a končí spaním. Mezitím je to furt dokolečka. Škola, domů, sklad, domů, bar a domů. Chtělo by to už konečně nějakou změnu. 

Celých půl roku už bydlím s klukama. Máme velký dům v drahé uličce. Ale co nechápu, před pár dny se vedle nás nastěhovali nový sousedi. A já mám v pokoji balkon, kterej je kousek od balkonu do nějakého pokoje k sousedům. Ten pokoj je luxusně zařízený, tak pro holku v mym věku. Asi pro tak 16ti-letou dívku. 

Co mi přijde, ale divné ten pokoj je nepoužívaný. Zatím jsem v něm neviděl nikoho jinýho než nějakou malou holčičku. Maximálně jí mohlo být tak 10 let. Každý den už pár dní dělá to samé. Vezme si nějakou věc, nejspíš asi fotku. Sedne si na postel a začne něco mluvit a nakonec to skončí, tím že se rozpláče.

A brečí třeba hodinu v kuse. Vrtá mi hlavou, kdo tak důležitej je na tý fotce. Asi jí ta dotyčná osoba moc chybí. S myšlenkama na to, kdo by mohl být na té fotce jsem usnul.

Z pohledu 3. osoby

Od té doby co se Emily zhroutila. Se jí její rodiče snažili pomoct, ale už vážně nevěděli co s ní mají dělat. A tak jí dali do psychiatrické léčebny. Né, že by jim to nebylo líto, ale jen tam jí mohli pomoct ze všech depresí. Za celej půl rok se na ní chtěli tolikrát jet podívat, ale jedinej pohled na ní by je zníčil. Takže se tam radši neukázali. Je jim to velmi líto, ale nedokázali to.

Její bratr hned co jí zavřeli se odstěhoval co nejdál to šlo. Styděl se za svojí sestru.

A ohledně Justina, jak vídá tu malou holčičku ve vedlejším baráku? Ano, tak to je Elizabeth Emiliina sestra. Každý den od té doby co se přestěhovali chodí do jejího pokoje a brečí nad její fotkou. Rodiče to neví. Oni se snaží zapomenout na vše špatné. A doufají, že jí co nejdřív pomůžou a propustí domů.

Z pohledu Elizabeth 

Momentálně ležím na té samé posteli jako každý den a v ruce pořád držím tu samou fotografii. 

,, Sestři ani nevíš, jak moc mi tu chybíš. Ten dům je bez tebe, tak prázdnej,,

Rozpláču se nad ní. Nad tím, že rodiče na ní snad už dočista zapoměli.

,, Chybíš mi, prosím už se mi vrať zpátky,, 

Dostanu ještě větší záchvat breku. Po chvilce usínám s fotkou pořád v mé ruce. Ani nevím, jak ale už jsem v říší svých snů.

Z pohledu Emily

Dnešní den proběhl jako každý jiný. Přišla učitelka. Vyzkoušela mě, dala mi další ůkoly a řekla mi co se mám naučit a potom zase odešla. Hned potom mě odvedli k mému psychologovi, ke kterému musím chodit každý den. Už jsem mu řekla ůplně všechno a on mě tady asi jedinej chápe. 

Momentálně ležím v posteli a přemýšlím, jestli na mě někomu ještě aspoň trošičku záleží. Od té doby co tu jsem na mě asi všichni zapomněli. Ale už to dál nehodlám řešit. 

Osobně si myslím, že až odsud konečně vypadnu, tak mě nikdo nepozná. Strašně jsem se změnila. Už nejsem blondýna! Mám hnědý vlasy a jelikož tu mají posilovnu, tak mám dokonalou postavu. Ano zvětšilo se mi tu moje sebevědomí. Jsem prostě krásná a tím to končí.

Jsem strašně unavená. Pomalinku usínám a padám do říše snů.