Bankéři

Kapitola 2 - O týden později

 Bylo pozdě večer, o týden později. Slunce už dávno zapadlo, když se Jáchym dostal domů. K jeho překvapení bylo odemčeno – Evžen byl už doma. Jáchym si zul boty a vydal se do obýváku. Tam, na staré pohovce ležel roztažený Evžen. Měl notebook položený na břiše a na něčem pracoval. Jakmile si Evžen všiml příchodu svého přítele, svalil se z gauče, div mu notebook nespadl na zem.

„Já jsem tak rád, že tě vidím." řekl Evžen.

„Já taky. Byl to náročný den, měli bychom si ..." začal Jáchym.

V tom ho však Evžen přerušil.

„Musíme toho tolik vyřešit! Zítra v osm máme pohovor s tou architektkou na vnitřní prostory a jelikož já jsem v tu dobu už neměl čas, musíš tam jít ty. Taky pak od desíti přijde do banky jeden důležitý klient, kterého bych potřeboval, abys vyřešil. Na naší pobočce na Havlíčkově ulici přestala fungovat světla, takže elektrikář tam přijede v půl jedné, a potřebuju, abys tam s ním byl, zatímco bude pracovat. Nakonec potřebuju, abys vzal auto do servisu, protože mu divně rachotí kola. Jo a jestli bys mi mohl prosím ohřát polévku, protože já musím ještě dodělat ty webovky. Díky." vychrlil na něj Evžen a s posledními slovy mu strčil do ruky prázdnou misku na polévku.

Otočil se a šel zpátky k počítači.

Jáchym stál jako opařený. Jako by ho uvnitř pálilo. Byl vyčerpaný a unavený. Celý týden pracoval na bance a teď se těšil, jak s Evženem užijí víkend spolu. Cítil, jak v něm bublá vztek a věděl, že už nemůže dál. V tu chvíli zapomněl na všechny jeho sny o bance. Ten pocit, který ho celé roky poháněl kupředu, naprosto zmizel.

Upustil mísu.

Ta se rozbila na kusy.

Když se Evžen otočil, aby se podíval, co se stalo, Jáchym už byl jen pár kroků od dveří.

„Jáchyme, co se děje?" křikl za ním poněkud vystrašeně.

„Už mám dost týhle podělaný banky!" zakřičel Jáchym ode dveří a otočil se. V obličeji byl celý rudý.

Chvilku oba stály v tichu.

„Ale proč, co se sta..."

Jáchym ho nenechal domluvit. Dlouhými kroky se přibližoval k Evženovi a křičel u toho.

„Já ti řeknu, co se stalo! Každý den od rána do večera pracuju pro jednu a tu samou blbou banku, dělám ty samý blbý věci, aby ta blbá banka mohla dál blbě fungovat! A když přijdu domů, kde si chci trochu odpočinout jseš tam zas ty s bankou! Ať příjdu kamkoli, je tam pořád to samý: Banka, banka, banka. Vždyť už spolu vůbec netrávíme čas. Trávíš o tolik víc času s bankou, než se mnou!"

„Ale vždyť je to náš sen. Vždycky jsme chtěli banku." řekl poněkud zoufale Evžen.

Koukal se Jáchymovi do očí a viděl, že to myslí vážně. Jeho oči, které byly většinou čokoládově hnědé, měl zarudlé a nepříčetně vypoulené.

„Ne když vidím, co je k tomu zapotřebí. Přijde mi že čím víc roste banka, tak tím víc to mezi námi slábne. Jako by nás to užíralo Evžene! Já už prostě nemůžu, nemůžu dál. Jsem vyčerpaný. Potřebuju na vzduch."

Jáchym se otočil vzal si tašku a vyšel z domu.

Evžen stál v obýváku jako solný sloup. To co se stalo k němu plně dolehlo až teď. Zbledl a posadil se na opěradlo u gauče. Zíral na otevřené dveře od domů, se kterými se Jáchym pokusil neúspěšně prásknout. Dovnitř vanul slabý jarní vzduch. Pak se podíval dolů na střepy z mísy.

Po místnosti se rozlehlo hrobové ticho.

Zůstal sám.