REMEMBER ME (Vzpomeň si na mě)

9

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Spát v křesle rozhodně nepatřilo k mým nejlepším rozhodnutím. Proč jsem vlastně nespala na gauči. Zmučeně jsem sledovala obří sedačku, která vypadala mnohem pohodlněji.

            Vyškrábala jsem se na nohy a pořádně se protáhla. Oblékla jsem si džíny a rozhodla se jít zkontrolovat Nialla. Spal klidně, přesně tak jak včera usnul. Nebýt občasného zachrápání, myslela bych si, že v kómatu. Nebylo by divu, po tom co všechno včera vypil.

            Začala jsem mu v kuchyni připravovat snídani. Chvilku mi trvalo, než jsem našla vše, co jsem potřebovala, ale povedlo se mi to. Během vaření jsem se zamyslela nad tím, jestli se teď, když mě poznal, něco změní. Teoreticky by mělo. Ale jak? V hlavě se mi odehrávalo několik možných scénářů.

            Za mými zády se ozvalo hlasité odkašlání. Zdá se, že se nám někdo probudil. Otočila jsem se, abych se mohla podívat na to blonďaté stvoření. Na tváři jsem měla úsměv. Ale ten povadl okamžitě, jakmile jsem zahlédla jeho obličej.

            „Veronico, co tady děláš?“, zeptal se namýchnutě a probodával mě svýma ledově modrýma očima, které mi teď spíš připomínaly rampouchy.

            To chce klid. „Připravuju Ti snídani.“, odpověděla jsem neutrálním tónem. „Jinak Ti taky přeji dobré ráno.“, zamračila jsem se. Díky bohu, všechen ten zmatek, který jsem cítila, byl jen v mé hlavě.

            „Nemám na mysli tady“, jedním prstem zaťukal na kuchyňskou linku, „Ale tady!“, rozmáchl se pažemi, aby dal najevo, že myslí jeho byt.

            Začínala jsem být mírně rozmrzelá. To byl vážně tak na mol, že si vůbec nic nepamatuje? „Odvedla jsem Tě z baru, kde ses zlil jako prase a nechal se oblízat nějakou štětkou.“, spustila jsem. Je pravda, že jsem mohla odjet domů, ale copak bych ho tady mohla nechat v tom stavu samotného? Navíc, přijde mi, že včera to byl někdo úplně jiný.

            Přejel si mě zamyšleným pohledem od hlavy až k patě. „My jsme spolu něco měli?“, zeptal se se staženým obočím a kyselým výrazem.

            Uraženě jsem si zkřížila ruce na prsou. „Pf.“, odfrkla jsem si pohrdavě. „Co si o mě sakra myslíš?“, zeptala jsem se vytočená do vysokých otáček.

            „Jak to mám vědět?!“, zvýšil hlas a rozhodil ruce. „Ty máš na sobě moje tričko! Tak mi řekni, co si podle Tebe mám asi myslet? Vždyť Tě ani neznám!“, začal křičet jako na lesy.

            To byla pro mě poslední kapka. Do očí se mi hrnuly slzy. Kam se poděl ten Niall, který se mě vždy zastával? Ten, který mě tenkrát políbil? Ten, který byl mým kamarádem? Ten, který nechtěl, abych na něj nikdy nezapomněla? Já na něj nezapomněla. Ale co on? Pochybuji, že by se vůbec snažil vzpomenout. A ten včerejšek? Nejspíš jen nějaká chvilková iluze.

            Moje srdce se roztříštilo nejspíš na milion kousíčků. Bolelo to. Strašně moc.

            Prošla jsem kolem něj a po tváři už mi stékala první slza. „Znáš mě líp, než kdokoli jiný. Nebo to tak alespoň dřív bývalo.“, pronesla jsem polohlasně a naposledy se zadívala do jeho modrých očí. Rychle jsem zamířila ke vchodovým dveřím.

            Když jsem je zavírala, jen po očku jsem za ním ohlédla. Vypadal zmateně a vyvedený z míry. Zabouchla jsem dveře a rozeběhla se po schodech dolů. Proběhla jsem vstupní dveřmi a zamířila si to rovnou do našeho bytu.

            Přiběhla jsem zadýchaná, jako bych uběhla maraton. Byt byl prázdný, touhle dobou už by měla být Scar v práci. A když už je řeč o práci, jestli sebou nepohnu, přijdu taky pozdě. Zalezla jsem do sprchy a znovu se mi zpustil proud slz.

            V práci jsem se snažila dělat, že je vše v pohodě. Šlo mi to celkem dobře. Niall se ten den neukázal. Naštěstí pro mě.

Ale jak dlouho ho budu moci ignorovat? Musím se z toho dostat a to brzo! Tuhle bolest moc dlouho nesnesu. Jedno řešení by tu bylo. Opustit toto místo. Ale já jsem tvrdě dřela, abych se sem dostala. A opustit Londýn, taky nepřipadalo v úvahu. Jsem tu doma. Tedy alespoň doufám.

Já se přeci nevzdám! Nikdy jsem se nevzdala. A teď s tím nehodlám začínat. Ne kvůli někomu, kdo si ani nezaslouží moje city.

Já hloupá! Jak jsem vůbec mohla čekat, že to bude všechno vypadat úplně jinak? Vždyť jsem to sama včera řekla Niallovi. Lidé se mění. Ale každý jinak.