Ms. Ideal

Prolog

~~~ Piano verze - Mandalorian ~~~

Běžela, jak nejrychleji svedla. Studené kapky dopadaly na její už dávno promočené oblečení. Neutíkala, protože by se chtěla vyhnout slejváku, na to už bylo pozdě, ale z práce se dostala pozdě, tudíž jí ujel autobus, který by jí dovezl přímo domů.

Běžela, aby aspoň stihla další autobus, který však odjížděl za pět minut a jí zbývaly ještě tři bloky se dostat na určenu zastávku.

Když jí bylo jasné, že to nestihne, zarazila se ve svém zběsilém tempu a prostě nad tím mávla rukou. Dnes se nic nevede, samozřejmě že se to jen tak magicky nezmění.

Už pomalým krokem se vydala k nedaleké zastávce pro taxi, poté co se rozhodla, že to bude určitě to nejlepší, co pro sebe, a její čvachtající tenisky, může udělat.

„Kam to bude?" zamumlal řidič, který se ani nepozastavil nad tím, jak promočený jeho zákazník byl. Tak jako tak, to bylo v Anglii naprosto normální. Tichým hlasem mu pověděla, kde jí vyklopit a znovu, ani ho nenapadlo se podivit nad dálkou, kterou musel urazit.

Nebyla jediná, kdo se v takovém nečase, rozhodl pro komfort auta, namísto hromadné dopravy.

Ulevilo se jí, když po patnácti minutách vystoupila z černého auta na rohu její ulice. Nemohla se dočkat až ze sebe shodí prochladlé, vlhké oblečení.

I během léta a deštivých dnů, nebylo dostatečně teplo na to, aby jí nenaskočila husí kůže, když se znovu ocitla venku.

Ach sladký domove... pomyslela si, když stanula před malým bytovým komplexem, který všehovšudy obsahoval jen čtyři stejně tak malé apartmány. Jí to stačilo, bydlela sama, jen málokdy měla u sebe návštěvu a nájem, vzhledem k tomu, že se nacházela v Londýně, i když ne v jeho centru, byl celkem přijatelný. Měla štěstí, že její otec byl realitní makléř. 

Moment, kdy se dostala domů, se zdálo, že déšť venku přidal na síle. Pozvedla obočí, když se do toho přidalo hezky hromobití.

Vytáhla vibrující telefon se své kabelky, podle všeho to vypadalo, že to nebylo poprvé.

„Volal jsem ti už asi pětkrát, snažíš se mě ignorovat?" bez úvodu nebo, pozdravů se na její kamarád na druhé straně utrhl, hned jak to zvedla.

„Taky ti přeji krásný deštivý pátek," utrousila, zatímco si jednou volnou rukou sundávala kabát, ze kterého by mohla vyždímat litr vody.

„Nebuď dramatická, je to jen letní přeháňka," skoro ho viděla před sebou, jak protáčí oči.

„Nevím, kde ty se nacházíš, ale já jsem uprostřed oka hurikánu," vždy ji bavilo přehánět.

„Snažíš se mi snad naznačit, že se dneska nikam nechystáš?" skoro zapomněla a to, že se s Felixem dnes měla potkat v baru.

„Felixi, jsem utahaná, jediné, co teď chci dělat... si dát horkou sprchu, nalít si sklenku bílého a číst," odhodlala se k tomu, být upřímná a dostalo se jí jen opovržlivého odfrknutí.

„Ještě si pořiď kočku, ať to máš kompletní," zamumlal tiše, ale dost nahlas, aby jí to neušlo.

„Uvidíme se zítra. Je sobota a budu se ti věnovat celý den," slibovala.

„Vlastnoručně se postarám o to, abys dostála svému slovu," přislíbil. Pobaveně se zasmála a ukončila s ním hovor.

Musela uznat, kdyby nebylo Felixe, žila by přesně tak jak sám naznačil. Vadilo by jí to? Doma, zahlcená knihami?