Lyžařský zájezd 2

3/ „Cameroňáku!"

 „Nech tu tašku, ti řikám," vykřikne Kyle a vezme mi tašku, kterou jsem zrovna chtěla vzít. Prý se nemám namáhat. Byla to ledvinka, prosím! Já z něj brzo zešílím. A to se stěhuji k němu domů. Dneska přišel chvíli potom, co jsem se dala dohromady a od té doby skoro ještě nezavřel pusu s těma jeho radama. A když jsme vylezli z nemocnice, ještě se to zhoršilo. Nemůžu si otevřít dveře, nést mobil ani chodit. S tím vším mi prý musí pomoct. Mahy i s Kiarou už na nás čekaly před domem, který byl mimochodem kouzelný. Moderní, ale ne moc, aby od ostatních domů vyčníval. Měl krásnou zahradu, kde se vsadím, proběhlo hned několik Magcon grilovaček. Kiara se na mě usměje a běží přivítat Kylea. Za mnou se zase rozeběhne Mahy. Obě běží úplně stejně, neohrabaně. Musím se pousmát nad tou podobností. Obejmu Mahy a když se i s malou Kie pozdravím, jdeme dovnitř. Tam to vypadá přesně tak, jak jsem si představovala. Jako na instagramu. Přesně takhle to vypadá u každé instagramové blogerky doma. Absolutně krásný, ale děsně nepraktický. Mahogany mi rovnou ukáže pokoj, kde budu prozatím bydlet. Vypadá...úplně jako můj pokoj doma. Oprava, jako v mém bývalém domově. Moje postel, povlečení, plakáty, knížky. Dokonce i nábytek, ačkoliv se do tohohle domu vůbec nehodí. S nadšeným úsměvem se otočím na Mah a znovu ji obejmu. Dnes už aspoň po osmé. Ona se nad tím jen zasměje a objetí mi opětuje. Pak se ode mě zničehonic trhavě odtáhne a nadšeně se usměje. „Tohle musíš vidět!" popadne mě za ruku a táhne mě za roh pokoje. Nechápejte to špatně, pokoj nebyl zas tak velký, ale měl přinejmenším zvláštní tvar. Byl ve tvaru obdélníku, ale na kraji měl jakoby vyříznutý čtverec, tudíž když jsem vešla do pokoje, nebylo za roh vidět. Tam mě také Mah odvedla a když jsem spatřila co je to překvapení, o kterém Mah celou dobu v nemocnici mluvila, zůstala jsem jen s otevřenou pusou stát, a zírala na tu pitomou krásu. Jednou, někdy před těmi deseti lety jsem Mah říkala o mém dětském snu, který měla moje kamarádka. Spočívalo to v tom, že byla přes část pokoje, místo podlahy, zavěšená síť. Pod ní byla taková malá komůrka, kde měla Leah, moje kamarádka, „věž" kde ji věznila čarodějnice. Tady v této „komůrce" ale nic nebylo. Teda až na obrovskou nástěnku, na které byl přišpendlený papír s nápisem „Vítejte ve své doupěti". Celé doupě bylo vymalované žlutou barvou a podlaha byla pokrytá fialovým kobercem. Přesně takhle jsem si to představovala. S radostí se rozeběhnu a skočím na síť. Otočím se obličejem dolů, a prohlížím si doupě. Mým dětským plánem bylo na nástěnku vylepovat poznámky o tom, co kdo dělal. Jako tajný agent. Přemýšlela jsem, co na tu nástěnku budu dávat teď. Nevím, jak dlouho jsem takhle ležela, ale když jsem se otočila, Mah byla pryč. Ještě chvíli jsem takhle ležela, než jsem konečně vstala a šla si vybalit to málo, co jsem měla v nemocnici. Zbytek mých věcí tu už byl hezky pouklízený. A já se vsadím, že to určitě nebyla práce Mahogany.

Dolů mě vyhnal až hlad. A taky vůně nějakého koláče. Mohlo být okolo šesti, a já se divila proč Mahy peče tak pozdě. Nejsem ale proti, si ještě pochutnat na koláči. Dole vládl hotový maglajz. Mahy běhala sem a tam po kuchyni. Kyle běhal zase dovnitř a ven, vynášel židle. Kie zřejmě řekli aby nepřekážela, a proto seděla u televize, a koukala na pohádku, kterou měla puštěnou na maximum, aby překřičela ty dva. Copak hoří? Přijdu do kuchyně, a když si chci vzít kus koláče, Mahy mě pleskne přes ruku. Nechápavě na ní koukám, jestli se snad nezbláznila. „To je pro návštěvu" řekne, aniž by se na mě koukla, a místo toho dál chystá nějaké těsto, či co já vím. „Běž za Kiarou," řekne. Obejde mě a rychle běží k troubě. Pobaveně povytáhnu obočí, ale radši to nekomenuju. Posadím se na pohovku vedle Kie a věnuju jí tázavý pohled. „Přijede strýček Magcon!" vypískne nadšeně. Stejně jako ona, se nadšeně usměju, a když už se chci vrátit k sobě, zakručí mi v žaludku. Kie se jen zasměje a vytáhne zpod deky talíř plný muffinů. Rozesměju se, a vezmu jí hned tři. Pohodlně se usadím a kouknu na televizi. Tam se zrovna objeví Elsa. Moment, je to vůbec Elsa? Má rozpuštěné vlasy, a úplně jiné šaty. Kouknu na Kiaru, a když už chci vyslovit otázku, přeběhne mě. „Frozen, dvojka" Vykulím oči a otevřu pusu. Frozen mě vždycky hrozně bavilo. A v životě by mě nenapadlo, že bude dvojka. Kiara, jako by mě slyšela, pustí pohádku od začátku, ačkoliv ji už měla skoro dokoukanou. A mně je jasný, že si budeme s Kie rozumět.

„Ukaž se!" zakřičíme společně s mojí novou nejlepší kamarádkou. Mah má holt smůlu. I když tuhle písničku slyším poprvé, už ji tu společně vyřváváme na celý barák. Ačkoliv bych se divila, kdyby to sousedé neslyšeli. Z námi se ozve smích a já se okamžitě otočím. Je tam. Stojí přímo tam. A směje se mi. Bezva. Takže tolik k prvnímu dojmu. Vedle něj stojí krásná a vysoká brunetka. S až nakažlivě milým úsměvem. Takže tolik k tomu, že bude jeho manželka neskutečná fúrie. Vedle nich si drží pusy, nejspíš aby se mi nezačali smát, dvě stejné, jen menší postavy. Takže tolik k tomu, že ty děti byly jen photoshop. V hlavě se plácnu do čela, nad svým myšlením. „Koukám, že už jsi objevila dvojku" pobaveně mě sleduje a já musím odvrátit zrak, protože bych se jinak nejspíš sesypala. „Cameroňáku!" vykřikne Kiara a vyvalí se z naší kukly až všechny muffiny popadají a zem. Začnu je sbírat. To by se ke mně nemohla ale přidat Layla, jestli si správně pamatuju její jméno. Pochybuju, že by se mi kdy povedlo dostat to jméno z hlavy. Pomůže mi je posbírat a rovnou si jeden vezme a zakousne se do něj. Vzala si poslední čokoládový, a ty jsou nejlepší! Aaagh! Ona musí mít vždy to nejlepší, že? Usměje se na mě, jakoby nic a jde do kuchyně. Jako doma. „Ahoj" ozve se za mnou a já se otočím za hlasem, jako kdybych nevěděla, kdo to je. Polknu, protože si všimnu, že jsme tu sami. V kuchyni zahlédnu Laylu, jejich děti a i Kiaru, jak si spolu s Mahy povídají. Chtěli nám nechat prostor... „Ahoj" odpovím jednoduše, a mám chuť se za to praštit. Mohla jsem říct tolik věcí, jako třeba: Čau, Nazdar, Jak to jde? A já si vyberu pitomé Ahoj. Já se ze sebe fakt picnu. Usměje se na mě úsměvem, který jsem vždycky milovala. Opětuju mu ho. „Ko-" začne, ale přeruší ho hlasité prásknutí vchodových dveří. Než se stihnu vzpamatovat, už nám obklopují snad všichni. Vítají se s Cameronem, se kterým se už přes rok neviděli a se mnou, kterou sice viděli před týdnem, ale prý jsem se děsně scvrkla. Prostě znáte to, keci v kleci s Magcon polevou. 

Předem se chci omluvit. Kapitolu jsem slibovala včera, ale museli jsme jet s postřeleným kocourem na veterinu, tak nebyl čas. Každopádně tahle kapitola je poměrně zlomová. Nejsem s ní sice stopro spoko, jejich setkání jsem si představovala jinak, ale to všechno přijde. Moc děkuju za ty úžasné ohlasy, moc mě to motivuje, takže pokračujte. Jinak, jen připomínám, na mém instagramu (který jsem si teda spíš předělala na bookstagram) @kudranata_ctenarka najdete často informace o další kapitole, otázky a podobné věci ohledně mého wattpadu. 

A nakonec, pokud mi do toho něco nevleze (viz. včera) kapitoly budou vycházet vždy ve čtvrtek :D.