Adisovi Strážci

Příběh Kary

Některé věci, které se odehrály v minulosti, by se měli i dnes připomínat, a poukazovat se na to, jaký byl problém, a čím byl řešen, a by se tato událost znovu neopakovala. Někteří by si měly uvědomit, že tu dnes, a ni zítra nemusí být, a proto by měli dosáhnout maxima.

„Karo, nech toho psaní a pojď se podívat, jak se vede Oaldinovi!"
Tato slova mě vytrhla z rozjímání, a vrhnu zamračený pohled na usmívající se tvář mé kamarádky Ithys.
„Mám se jít podívat na co?" Ptám se ji „Na to, jak se můj hloupý bratr vytahuje na ostatní, a říká že doběhne jako první? To říkal i minule Aktazovi, a jak dopadl, jako poslední!" dodám, avšak jediné, co od Ithys dostanu je úšklebek
„Nemůžeš se divit, Aktaz je Drakonis a ti jsou stavění na vytrvalost a rychlost, přece jenom jsou to skoro draci".
„A můj bratr je skoro blbec, ne díky" dodám a vrátím zpátky pozornost k deníku.

I když se to ze začátku nezdá, nemá cenu všeho nechat. Postup je pomalí, avšak výsledek je poté dosti ohromný, a viditelný. Základem je vytrvalost a důvěra v to co dělám. Stejně na tom byla i Strážkyně Zena, která byla také pronásledovaná, ale nenechala se chytit, protože důvěřovala svojí síle a čisté mysli.

V tom si uvědomím, že už nemám čím psát, jelikož kalamář už jsem měla prázdný „Sakra!" špitnu si potichu, ale to přitáhlo pozornost Ithys, která si hned uvědomila, co se děje.
„Tak teď už se na něj můžeš jít podívat, když nemáš čím psát?" dodá s úsměvem.
„Huh" povzdychnu si a zvednu se z lavičky.
„Mám radost, že jdeš, přece jenom to je tvůj bratr..."
„Jenže to je i má úcta, kterou vždy ztratím, vždy se tam chová jako blbec!" zastavím a podívám se na Ithys „Posledně, když v koloseu seděli vyšší vrchnosti, a on doběhl jako třetí, začal se tam po celém koloseu rozkřikovat, že to není fér, a že to měl vyhrát. Seděla jsem hned vedle Prosové, to je ta stará babča, co je rychlejší než vítr, co se v drbech týče, a ta se mohla popukat smíchy, a já jsem myslela že se propadnu pod tu tribunu!".
Ithys se začala smát na celou ulici jako šílená no jo, to je moje Ithys. Poté co si utřela slzy dodala
„Tak to se nemůžu dočkat, co udělá dnes" dodá s posměškem.
„Teď alespoň znáš důvod, proč tam nechci jít, jinak si ustřihnu ostudu, jinak bych byla schopna sléz z té tribuny, a před zraky všech bych jej uškrtila!" a hned se uklidním, podívám se na Ithys, která má co dělat, aby se nezačala zase smát jako praštěná.
„Tak musíš uznat, že se nebojí projevit svůj názor" řekne s posměškem.
„Hrdinu dělal do té doby, dokut mu táta nedal výprask". Ithys se usmála a pak dodala
„Jo, co budeš dělat zítra? Já totiž nemám nic v plánu, a Aktaz by nás chtěl pozvat společně s Argem a Lykaem na pivo. Tvůj bratr řekl že se pak domluví s Aktazem".
V tu chvíli, jsem si vzpomněla na to, co je zítra za datum, a složila jsem se na zem. Nával citů a slz mě málem zadusil. Tři minuty jsem tam jen tak seděla, a po chvilce klidu jsem se zvedla, otřela jsem si oči a podívala se na Ithyinu ustaranou tvář.
„Tak to půjdete beze mě, já jdu zítra dát s tátou na hrob mé matky kytku". Měla jsem chuť ještě něco ostrého a hnusného dodat, ale radši jsem to spolkla, to proberu až doma. Otočili jsem se čelem ke Koloseu a vstoupili jsme.

Jako obvykle, můj bratr prohrál sázku. Doběhl jakožto druhý, a ještě k tomu se rozkřikoval na nějakého Wulfura. Aktaz, jak jsem se od Ithys dozvěděla, neběžel, jelikož měl namoženou nohu.
Když všechno skončilo vydala jsem se k branám kolosea, čekat na svého bratra a přátele. Zvedla jsem se z lavice, vyšla jsem po schodech až nahoru po tribuně, došla jsem do prostorné chody, sešla točité schody, a byla jsem venku.
Ithys jsem cestou ztratila, však ona s nimi dojde. Sedla jsem ti tam, kde obvykle sedávám, když jdu z kolosea na lavičku, která stála u zdatné třešně. Pod ní jsem vždy ráda rozjímala o mojí budoucnosti. Krom toho že musím jít pomoct tetě do knihkupectví, musím ještě mluvit s bratrem o tom zítřku. Slunko mi svítilo na bíle šaty, a odráželi se naproti u mramorové zdi. Lavička také byla z mramoru, a pěkně studila. Z okolí bylo slyšet pokřiky dětí, volání prodavaček ze vzdálené tržnice po lidech, jestli něco nechtějí. Pištící zpěv ptáku nad mojí hlavou v růžové třešni, a blížících se kroku ze schodiště. Z kolosea vedlo mnoho východů, ale tímto moc lidí nechodilo, jelikož vedla na starou zahradu a ta vedla k nízké stěně, která když se slezla dolů, dalo se dostat na starou hlavní cestu do města. Ta už se ale dnes nepoužívá, jelikož už je zapomenuta. Ale i tak se z té ulice dalo dostat někam, obvykle stačilo projít jedním shořelým domem, pak přelézt zahradu a už jste byly v nové části města. Ono totiž toto město už jednou hořelo, a polovina města s ním, společně i s palácem. Palác byl zrekonstruován, ale stará ohořelá čtvrť už ne. Naše město, a vlastně celé srdce země, se jmenuje Zerum, a leží okolo ní velké obilnice. Když se přichází k hlavní hradební bráně do města, tak nalevo od ní teče naše řeka Zerium, která teče až z naší země a teče do země Drakonisů kde se stéká z jejich řekou. Napravo od brány se v dáli tyčí hory Vytí, které ohraničují naši zemi od zemi Wulfurů. Popravdě je naše země obkličená všemi ostatními zeměmi, krom zemi Seerenů, ta je od nás vzdálena daleko, a proto není možné je zde nalézt, jelikož oni nikde, než ve vodě nemůžou být, a na povrchu vydrží asi jen jeden den, proto se všechny diplomatické jednání uskutečňují v katedrále, která je na útesu. Z rozjímání mě probralo tlesknutí rukou u mého ucha.
„Sedíš tu jako tělo bez duše" řekla osoba tyčící se přede mnou.
Když jsem zvedla hlavu podívala jsem se do usmívající ho se obličeje. Ta tvář byla lehce pihatá, oči byly hnědé, pleť byla světlá, vlasy byly na krátko ostříhané a tmavě hnědé.
„Dlužíš mi ten inkoust, jelikož jsem vyhrála tu sázku" řeknu bratrovy.
„Ale to nebylo fér, ten Wulfur běhal z jedné strany na druhou, a mě to strašně zmátlo" řekl z křečí v obličeji.
„I tak mi jej dlužíš" řeknu a podívám se na zbytek lidí, co mě obklopují. „Co ty Aktazi? Proč jsi neběžel?" řeknu drakonisovi stojící vlevo ode mě.
Drakonisové měly postavu podobou člověčí, avšak místo kůže mají šupiny. Chodidlo se rozdělovalo na tři obrovské prsty, zakončené drápy, ruce byli identické, avšak jen zakončeny drápy. Na krku byla nasazena dračí hlava, různých tvarů, a ostrých rysů. Místo vlasů mají rohy, a někteří mají i malí růžek na špičce čumáku. Barva a tvar těla se také liší, a to i křídla. Lizarové se od Drakonisů liši pouze tvarem těla, jelikož Drakonisové měli tělo silnější a aerodynamičtější, a byli vyšší, oproti Lizarové byli menší, neměli křídla, a byly chudší, ale za to hodně ohební, ohebnější než jakákoliv jiná rasa. Aktaz měl oproti všem drakonisům sytě černou barvu šupin, bíle rohy a drápy, a pozorovali tě sytě rudé oči v bílém bělmu. Musím se přiznat, že i mě jednou, když jsme dělali jakožto malí přespávačku v knihovně, mi přihodil srdeční záchvat, když jsem se s ním o půlnoci potkala v naprosté temnotě. Křičela jsem pak jako malá, a muselo se zažehnout v krbu, abych se uklidnila, i když jsem věděla, že to je on. Od té doby, když plánujeme takovou přespávačku, nevylézám z pokoje.
Aktaz se na mě usmál a vytáhl si nohavici, při čemž odhalil obvaz na jeho chodidle, táhnoucí se až ke kolenu.
Zamračím se na to a mávnu rukou, a to zase zakryje a otočím se na Ithys „Kam ty jsi mi zmizela v koloseu?"
Pokývne hlavou směrem k bratrovy a dodá „Bylo mi jasné, že tvůj bratr se bude zase flákat, tak jsem jej musela popohnat" řekne a bratr se hned na ni oboří „To není pravda, musel jsem si něco vyřídit s Lykaem, kterého jsem ale nemohl najít" dodá a dá ruce v bok.
Aktaz mu poklepal na rameno a dodal „Pěkná lež, Lykae dneska do kolosea nešel, říkal mi to Argo" řekl a usmál se na něj.
Bratr po něm vrhl zoufalí pohled a řekl „Tak fajn, koukal jsem se po těch bojovnicích, co tam byly"
„Tak to jsem ráda Ithys že jsi ho popohnala".
Ithys pokývnula hlavou a otočila se na Aktaze „Jak to naplánujeme okolo zítřka?"
„Sám nevím, vím jen to že Lykae a Argo nás pozvali na pivo, tj. vše" řekl Aktaz a pomalu se dobelhal k mé lavičce.
Hned jsem se odsunula abych mu udělal místo a aby se mohl on posadit.
„Jo bratře" obořím se na něj. „Je pěkné že zítra půjdeš pít, ale na jednu věc jsi zapomněl" řeknu naštvaně na něj.
„Počkej, ty zítra s námi nejdeš?!" řekne Aktaz s udiveným výrazem.
„Ne nejdu, jelikož já aspoň nezapomínám na to, co zítra je za den!" obořím se na něj a podívám se zpátky na bratr.
„No tak co, donesete tam jednu kytku, a pak přijdeš, to není otázka hodiny" řekne bratr znuděným hlasem.
Tak mě to naštvalo že jsem vystřelila na nohy a začala jsem na něj řvát „Zaprvé, ty tam půjdeš s námi, jelikož to je i tvoje máma, za druhé se jdeme i pomodlit a pak si s tetou a tátou zavzpomínat a připomenout si její památku! Mohlo by to klidně trvat i dvacet hodin, ale kvůli tvému chlastání, to musí bej hodina!"
Se slzami v očích vběhnu do kolosea a běžím k hlavnímu východ. Vyběhnu ven a běžím až dolů k bráně, zabočím do ulice, a pak ještě do jedné, doběhnu až na konec a vrazím do dřevěných dveří. Pak za sebou zabouchnu dveře a složím se na zem. Pomalu se nechávám obklopit tichem, a pak uslyším pomalé ale tiché a lehké kroky, blížící se ke mně. Zvednu hlavu, a z rozmazaného vidění vidím ženskou postavu, která se pomalu ke mně blíží.
„Co pak se ti stalo?" zeptal se mě milí hlas mé tety.
„Ani se neptej" dodám.