Robert se setkává s Vittorií Vetraovou, se kterou se už skoro pět let neviděl. Nyní za ním přijela na Harvardskou univerzitu, protože potřebuje nutnou symbologickou pomoc. A rozhodně není jediná žena, která zde bude a která se v knížkách Dana Browna...
Šli ke vchodu, před kterým čekali tři lidé. Žena, asi kolem třiceti let, žena kolem čtyřiceti let a muž asi kolem pětadvaceti let.
Vittoria ukázala na jednu z žen. Na tu mladší. "Roberte, tohle je Hekla Sklodowská z Varšavy."
Pak se obrátila k muži. "Tohle je Alex Verci, náš hlavní informatik." A pak se obrátila ke starší ženě. "A v neposlední řadě, tohle je ředitelka CERNu, Alice Morissová." Představila své kolegy.
Nejvíc potěšený vypadal Alex. Ihned se vrhnul k Langdonovi a začal mu třást rukou.
"Už hodně dlouho jsem se s vámi chtěl setkat, profesore! Všechny vaše knihy jsem četl asi tak stokrát!" Roberta potěšilo, že potkal zrovna na takovém místě nějakého svého fanouška.
"Byl bych moc rád, kdyby jste mi podepsal tu, kterou jsem si koupil před dvěmi dny." Řekl Alex roztřeseným hlasem. Na zem ho však ale vrátila na zem Hekla.
"Mohl by ses prosím soustředit, Alexi? Máme tady práci." Řekla rázně a položila mu ruku na rameno. "Hekla má pravdu, pane Verci." Souhlasila Alice. "Nyní prosím, kdyby byl pan profesor laskav a šel za námi do mé kanceláře." Řekla a pokynula rukou ke dveřím. Hlouček vstoupil do budovy. Museli vyjít několik schodišť a minout několik desítek dveří, než se dostali ke dveřím, na kterých bylo napsáno "Kancelář ředitele". Alice otevřela dveře, pádila ke svému stolu, otevřela velký šuplík, který byl po celé jeho jedné hraně a vyndala z něj asi deset centimetrů tlustý balík, zabalený v hnědém papíru. Potom sáhla do své tašky a vzala si rukavice.
"Můžeš mi prosím pomoci, Heklo?" Zeptala se Alice. Hekla se klidně rozešla ke stolu a společně začaly sundavat provázky, které držely papír úhledně zabalený. Potom si Alice natáhla bílé, gumové rukavice, které vytáhla z tašky a vzala do ruky kamennou, popsanou desku. Vypadalo to, že je nejméně tisíc let stará. Ne-li ještě víc. Hekla pokynula ostatním, aby přišli blíže.
Robert se chvíli na desku díval.
"Můžu prosím poprosit o lupu?" Poprosil, aniž by zvedl hlavu od kamenné desky. Alex vytáhl z kapsy malou lupu a podal ji Langdonovi. Langdon se podíval na desku blíže. Čím blíž lupu dával k desce a čím víc se mračil, tím usilovněji přemýšlel.
"No?" Zeptala se Hekla.
"Já-Já...Já... Já tomu nemůžu uvěřit..." Řekl s vykulenýma očima Robert. "Má na sobě stopy soli a podle opracování, hlíny, otisků chaluh a vsazených mušlí, je ta deska opravdu 5 000 let stará a nejspíše opravdu z Atlantidy."
Všichni v místnosti sebou trhli.
"Roberte, může to být opravdu o tom, o kom si myslíme, že to je?" Zeptala se Vittoria. Robert se na ní ustaraně podíval. "Zůstanu radši s vámi tady v CERNu, než opravdu zjistím, co nápis na desce znamená. Nerad bych odsuzoval vaše schopnosti, ale mohli jste se zmýlit." Řekl.
"Zatím můžeš bydlet u mně." Řekla Vittoria a usmála se. Robert poděkoval a vrátil Alexovi lupu, kterou mu předtím půjčil. "Nyní bych se rád podíval na jistou záležitost, na kterou jsem se vlastně chtěl podívat už velice dlouho." Řekl Robert. "Vittorie, můžeš mě prosím dovést do své kanceláře?"
Vittoria kývla a společně šli o patro níž.
Když přišli do kanceláře, nikdo, až na muže v bílém plášti u stolu, se tam nenacházel.
"Doktorko Vetraová, jste zpátky!" Usmál se muž a vstal od stolu. Robert a Vittoria přišli blíže. "Roberte, dovol, abych ti představila Arthura Basseyho, mého kolegu." Robert a Arthur si potřásli rukama. "Dobrý den, Robert Langdon. Rád bych se zde podíval na antihmotu." Řekl Robert a usmál se. Arthur horlivě zakýval hlavou a pokynul Robertovi, aby šel za ním a Vittorií do vedlejší místnosti. Tam byly ne tři, ale rovnou sedm nádržek s antihmotou.
"Od té doby, co tu můj otec není, se společně staráme o antihmotu. Poté, co jednu z nádržek tenkrát ukradl ten nájemný vrah, nedají se nyní vyndat bez toho, aby se vyťukalo pět kódů, které znám jenom já a Arthur. Nemáme je nikde napsané. Jenom v našich hlavách." Řekla Vittoria.
Robert si antihmotu s údivem prohlížel.
"No, je už pozdě a myslím, že na zítřek bychom se měli dobře vyspat. Za pět minut končí směna." Řekl Arthur, přešel ke svému stolu, popadl batoh a začal si do něj skládat sešity, knihy a šanony s papíry. Vittoria udělala to samé. Robert jenom čekal u dveří, než si ti dva sbalí a pak společně odešli na parkoviště. Robert si nasedl do Vittoriina auta a oba potom zamávali Arthurovi, který měl auto na druhé straně parkoviště.
Oni dva vyjeli. Cesta neubíhala moc rychle. Robertovi totiž pořád hlodal v hlavě červík pochybení. Teprve až asi po hodině mu Vittoria poklepala na rameno.
"Jsme tady!" Řekla s úsměvem. Robert až tehdy vzhlédl a uvědomil si, že se po dlouhé cestě v autě konečně zastavili. Podíval se na dům, který stál vedle. Byl to velký, světle šedý dům, který vyhlížel jako z nějakého hollywoodského filmu. Společně odnosili kufry dovnitř do obývacího pokoje, který vypadal opravdu moderně a luxusně.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
"Tenhle dům jsem zdědila, když můj taťka zemřel. Není to nic moc, co se týče struktury, ale jsem tu doma." Řekla Vittoria a rozhlédla se po domě. Robert nemohl odtrhnout oči od obývacího pokoje, ze kterého bylo vidět z části i do kuchyně. Vše v obýváku i kuchyni bylo laděno v bílé, černé a červené. Jen místy barevné detaily a od pohledu moderní vybavení. Až poté se Robert usmál a konečně promluvil.
"Je to ten nejlepší dům, ve kterém jsem kdy za celý svůj život byl..."
