Abeceda selhání/Drarry CZ

2. B jako bolest, nekonečná bolest

Když otevřel oči, oslepilo ho jasné, ranní slunce, vycházející z oken na druhé místnosti.

Nebyl to však pokoj, ve kterém pobýval doma, na hradě, ne takový, jaký znal. Předpokládal, že to vlastně BYL jeho pokoj, jen vypadal o několik desítek let modernější.

S hlubokým nádechem se zvedl z postele a s hrůzou se rozhlédl kolem sebe, než pohledem spočinul na kalendáři, který byl vyvěšený na zdi. Ani trochu se nepodobal tomu, který dříve visel na tom samém místě. To však nebylo to nejhorší, co Harrius viděl.

„Je rok 992," uslyšel za sebou známý hlas. Poplašeně se otočil a spočinul pohledem na pohledné dívce s kudrnatými, lehce rozcuchanými vlasy.

,,Harmini," vydechl překvapeně, potom si ale uvědomil, co jeho kamarádka řekla.

,,992?!" vyjekl, ,,Jak jsem- jak jsme se sem dostali, u vší magie?"

,,A víš, že nemám nejmenší tušení? Už jsem v rychlosti prošla několik knížek a o cestování časem, což se nám teď bezpochyby stalo a neříkej že ne, nebylo nikde ani zmínky. Dosud nikdo neobjevil způsob, jak cestovat časem bez pomoci obraceče času," ukázala na svůj krk, kde se jí leskl zmíněný obraceč, ,,a ten mám já tady, takže je to v podstatě nemožné. Nemám tušení, jak jsme se sem dostali ani jestli se můžeme vrátit zpátky, proto bychom si měli zjistit, jak se tu žije a kým v jejich světě vlastně jsme a-"

,,Harmini," Harrius zvedl ruku aby svou přítelkyni zastavil v horlivém monologu, ,,mluvíš moc rychle."

Následujících několik minut se Harmini pokoušela Harriusovi vysvětlit, že je zde velká pravděpodobnost, že zůstanou v tomto roce, v této době, zaseknutí až do konce života, což vyústilo v ostrou hádku, jelikož tento fakt se ani jednomu nezamlouval.  

,,A není to nakonec dobře, myslím, že jsme tady a ne doma?" zeptala se opatrně dívka a něžně pohladila svého přítele po tváři, s pohledem zaklesnutým do jeho smaragdů, které přetékaly nejen zoufalstvím z nastalé situace, ale i nekonečným smutkem a bolestí.

,,Jak to myslíš?" hlesl Harrius nevěřícně.

,,Armenus, láska, styk, vzkaz," vyjmenovávala na prstech jednotlivé situace a když se zahleděla do přítelovy tváře, věděla, že je zle.

,,Nechci se o tom bavit," vyštěkl černovlásek a začal přecházet po pokoji sem a tam.

,,Možná," Harmini se k němu pokusila přiblížit, bezúspěšně, ,,možná bys měl."

,,Ne, Harmini, neměl! Nechce mě, já se s tím musím smířit! A nevidím jiné řešení, než na něj zapomenout."

Mladík si povzdechl.

,,To, co chceme a to, co mít můžeme, jsou dvě odlišné věci..." připomněla mu hnědovláska vzkaz, který mu Armenus zanechal, ,,Nezapomeň, že on tě chce, jen to jeho zásady nedovolují."

,,No a?! Není to to samé?!"

,,Jen se ti snažím vysvětlit, že ne vždy je nejlepší způsob smíření zapomenout. Zapomnění vlastně ani není smíření. Nezapomínej, jen jdi dál, pokud to jde," dívka mluvila jemně, přátelsky.

,,Jenže ono to nejde, Harmini," zašeptal zlomeně a sesunul se na zem jako hadrová panenka, přičemž se mu po tvářích začaly kutálet slzy.

Na náladě mu nepřidalo ani pozdější setkání s rodinou, se kterou se chystal žít. Jejich jediný syn, Salazar, vypadal úplně přesně jako Armenus, až na delší vlasy a vystouplé lícní kosti. Salazar byl úplně stejně ambiciózní, sarkastický, náladový, sálala z něj temnota, ačkoli ne ta špatná, a pohyboval se s ladnou elegancí hodnou následníka trůnu, kterým však nebyl. Zmijozelovi zřejmě nebyli královská rodina, byli ten nejváženější čistokrevný rod. Ukázalo se, že společnost se za tu dobu rozdělila na čistokrevné, polokrevné a mudlovské kouzelníky, mudly a motáky.

„Promiň, Harriusi, můžu s tebou chvilku mluvit?" zeptal se Salazar, když po zaklepání vstoupil do Harriusova pokoje.

„O samotě?" dodal, když viděl, že Harmini se nemá k pohybu.

„Jo, jo jasně," svolil mladík a ignoroval dívčiny pohledy typu nevyveď zase nějakou pitomost.

Když brunetka vyšla z místnosti s nelibým výrazem ve tváři, přesně věděla, co bude následovat, proto se vzdálila co možná nejdál, ale tak, aby mohla zaznamenat, že je něco špatně.

„Harriusi," zašeptal Salazar a přisedl si k černovláskovi na postel.

„Arme-...Salazare, potřebuješ něco?" Harrius nedokázal ovládnout svůj hlas, ve kterém zněla touha, když se blondýn přiblížil a hladově si ho měřil pohledem.

„Ty víš, co chci."

„Nejsem si jistý," zašeptal Harrius a vyjekl, když ho Salazar povalil pod sebe.

„Vztah po tobě nikdo nečeká, je to nezávazný, opakuju ti to pořád."

Blonďák začal líbat jeho odhalenou kůži na krku.

,,Dne-es ne, Salazare," odmítl černovlásek a jemně ho do sebe odstrčil, snaže se zahnat slzy, které se mu draly do očí.

,,Přijdu zítra," prskl podrážděně Salazar a odešel, nezapomínaje hlasitě třísknout dveřmi. To už se však Harrius dal do pláče, jeho hruď jako by byla v jednom ohni. Snažil se vzlyky tišit rukou před ústy, avšak pozorné Harmini neuniklo nikdy nic, ani tohle.

Dívka měla pocit déjà vu, mladík zhroucený v jejím náručí, halena pokrytá jeho slzami, které způsobil jeden a ten samý člověk. Zřejmě už přišla na to, co se děje, dělo a dít bude. A měla nepříjemné tušení, že se za několik dní probudí zase do doby o pár desetiletí později.

Druhá kapča je online! :D

Myslím, doufám, že už jste trochu pochopili, o čem děj bude. :D

Chtěla bych upozornit, že všechna jména jsou mnou vymyšlená, a já nemám nejmenší tušení, co znamenají. :D

Budu ráda za každý vote a upřímný názor! :D

Ray x