1. kapitola

41.9K 1.8K 165
                                    


8. září 2016

„Narodila jsem se 8. září 1998. V ten den se něco stalo. Po mém narození mě hned rodiče dali pryč a do teď nevím proč. Popravdě celý můj život není až tak zajímavý. Byla jsem adoptovaná. Moji nevlastní rodiče mě ani nechtěli. Nikdy jsem jim nesměla říkat mami nebo tati. Nesměla jsem se přibližovat k jejím dětem. Nesměla jsem nic.

Žila jsem jako Harry Potter a to pod schody. Můj "pokoj" byl velký asi jako psací stůl a studený, jako já. Oblečení jsem měla po svých nevlastních sestrách a jediný můj majetek byl starý deník od mé matky. Tím myslím od matky, která mě porodila. Nikdy jsem nezjistila, jestli umřela nebo ne. Jediné co o ní vím je to, že se jmenovala Charlotta," povzdychla jsem si.

„V roce 2010 jsem něco provedla a do teď toho nelituji," ďábelsky jsem se usmála. „Bylo mi dvanáct, když jsme jeli z nějaké akce, kde moje starší sestry vystupovaly. Jela jsem v druhém autě. Byly zrovna Vánoce. Doma jsme už Vánoční stromek měli a sestry se těšily na dárky a já tušila, že budu opět sama pod schody. Nikdy jsem s nimi netrávila Vánoce," vysvětlila jsem. „Vždy mi dali nějaké cukroví, protože mě litovali, a pak mě nechali na pokoji," pokračovala jsem a přitom vrtěla hlavou. „Byla jsem za to ráda."

„Se sestrami jsem málo kdy mluvila. Jedna se jmenovala Charlie a druhá Maria. Obě byly ode mě starší o dva roky a byly si celkem podobné. Obě měly světlé vlasy a tmavé oči, ale povahu každá jinou. Charlie nikdy nevydržela v klidu. Maria byla její protiklad. Ona byla ta klidná a vyrovnaná v rodině," prohrábla jsem si své světlé vlasy a zasmála se.

„Jenže zrovna na Vánoce se to stalo. Poprvé jsem mohla s nimi strávit Štědrý den. Nečekala jsem to. Mohla jsem být aspoň v kuchyni a dívat se na ně, jak si užívají, ale i tak to pro mě něco znamenalo," podívala jsem se ven z okna. „Mohla jsem se dívat konečně na pohádky. Mohla jsem vidět šťastný konec."

„Poslouchám tě. Pokračuj," řekne mi on a já se na něj mile, ale trochu provinile usměju.

„Dívala jsem se na své sestry," pokračovala jsem tedy. „Usmívaly se na mě, ale já se mračila. Nenáviděla jsem je. Je i rodiče. Všichni byli tak nafoukaní a chovali se ke mně, jako bych byla nicka," zavřela jsem oči. „Teď už vím, že jsem v něčem jiná, ale předtím jsem to nevěděla. Byla jsem jen dítě, co touží po svobodě." Tentokrát jsem se podívala přímo do jeho očí. Měl je tmavě hnědé, vážné a chladné. Tvářil se zaujatě a naslouchal.

„Vždy jsem milovala tmu a hororů se nebála. Nikdy jsem nechápala, co mé sestry viděly na ponících a jednorožcích. Svou rodinu jsem brala, jako zkoušku. Zkoušku, abych mohla být svobodná. Věděla jsem, co mám udělat," zarazila jsem se.

„Pokračuj Melanie," pobídl mě.

„Vzala jsem nůž a zabila je."

Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]Kde žijí příběhy. Začni objevovat