Vzpomínajíce na mrtvé

Vane chladný vítr. Přináší od moře křik racků a vůni soli. Pohrává si s potrhaným okrajem mého pláště a probouzí mě z milosrdného otupění. Poslední dobou toho už moc nedělám. Sedím či kráčím po pobřeží, prázdný jako skořápka ořechu, jehož jádro už dávno seschlo a zčernalo. A vzpomínám. Jak je to již dlouho? Měsíce, roky, staletí? Zdá se mi, jako by to bylo včera. Má paměť, předtím tak oslavovaná pro schopnost zapamatovat si verše písní a složité melodie, se teď stala prokletím. Vzpomínky podobny ostrým střepům se mi vrývají hluboko do srdce. Pořád je mám před očima.
Ambarussar, moje malé plaménky radosti, vždy tak radostní a bezstarostní, když se za blažených dnů proháněli ulicemi Tirionu. Ale to už je dávno. Život jednoho z nich skončil, ještě než spatřil Středozem. Proč jen otec neposlechl mou moudrou matku! Předvídala to! Ještě stále vídám ve snech zuhelnatělé tělo a slyším zoufalý nářek jeho bratra. Ale toho již také není. Byl zabit v Sirionských přístavech. Krev prýštící z jeho ran byla tak rudá. A ten pohled jeho očí! Věděl, že umírá, ale zoufale toužil žít.
A mí ostatní bratři! Celegorm, rozumějící přírodě a tvorům, kteří v ní žijí a Curufin, nejvíce podobný otci myšlením i vzhledem. Nerozlučná dvojice. A Caranthir, trochu zvláštní a odtažitý, v srdci však čestný a dobrý. A oni mu začali říkat Temný! Neví nic o něm ani o mých ostatních bratrech. Neví nic o tom, co cítili. Padli. Doriath se stal svědkem jejich smrti. Ach! Ty jejich skelné oči zrcadlící záři hvězd a bolest vepsaná ve tvářích! Proč, proč jen jsme tu proklatou přísahu skládali?! Dnes mohli být všichni živí.
A Maedhros, poslední, kdo mi zbyl. Po věznění na Thangorodrim hrdý a nesmiřitelný nepřítel. A přesto v něm ještě zbylo mnoho dobra a laskavosti. Z mých bratrů byl asi nejmoudřejší. Ničilo mě vidět, jak jeho mysl postupně zastírá temný oblak šílenství a jeho myšlenky se upírají k jediné věci: získání silmarilů. Poslední dny, kdy jsem ho viděl, byl vážně děsivý. Jeho horečnatý pohled, prsty zaťaté v pěst. Ve tváři měl však vepsaný tak hluboký žal a bolest, že se mu ani můj vlastní smutek nemohl rovnat. Snažil jsem se ho přesvědčit, ať se zřekneme přísahy a žádáme o odpuštění Valar. Neuposlechl. Nevím, jak mě dokázal přemluvit, ale dodnes si to vyčítám. Kdybych tehdy promluvil rozhodněji, má slova by snad dokázala najít cestu k jeho srdci. Snad bych zachránil alespoň jeho. Pamatuji si na tu noc. Vojsko už spalo, když jsme se proplížili do stanu, kde byly klenoty uloženy. Strážce jsme zabili. Klesli k zemi rychle a tiše, ve tvářích překvapení. Byli ještě tak mladí... Získali jsme silmarilly. Konečně, po těch staletích, kdy jsme kvůli nim bojovali a strádali, prolévali krev svou i cizí! Ale když jsem ho sevřel v dlani, necítil jsem pocit vítězství. Jen únavu a odevzdanost, vědomí, kdo všechno pro ty kameny musel zaplatit životem.
Ëonwe nás nezabil. Dovolil nám uprchnout, předvídaje, že u nás klenoty nezůstanou dlouho. A tak se stalo. Silmaril mě pálil, jako bych držel v dlani rozžhavené železo. Mé ruce prolily příliš mnoho krve na to, aby mohly držet něco tak čistého a neposkvrněného. Hodil jsem ho do moře. Zářil, když klesal na dno Ulmovy náruče. Snad proto mě to tam tak táhne. Vnímám volání toho, pro co jsem obětoval celý svůj život, všechny mé blízké. Maedhros je mrtev. Cítím to. Vzpomínajíce na mrtvé se z mé harfy linou tóny naplněné žalem a bolestí. Mé srdce je rozervané na kusy. Truchlím. Pro celý můj lid, pro všechny bytosti, které padly v té nesmyslné válce. Nejvíce však pro ně. Mé bratry, tak milované a mému srdci blízké. A myslím, že i pro otce. Ač jsem ho pro jeho činy nenáviděl, teď začínám chápat jaké to je, když se vám celý život rozpadne pod rukama.

Věnováno Isilien.