Vampýří chráněnka: Začátek

11.

Tak lidičky, je tu konečně další kapitolka. Užijte si ji! :)

*A.99*

Jeanine

„Takže…“ nadechla jsem se, když jsem bosými chodidly prokluzovala vlhkou trávou. Ještě stále bylo natolik teplo, aby mi to ochlazení připadalo příjemné. Podívala jsem se na Cala, který v jeho docela normálním oblečení – středně krátce střižené kalhoty, béžové barvy a k tomu černé triko – dělal to samé co já. K tomu se však ještě občas sehnul, aby utrhl něco tu a něco tam.

Až později mi došlo, že plete věneček ze sedmikrásek. Nad tím jsem se nevědomky pousmála. Tohle by Christiana například nikdy nenapadlo.

Po chvíli když se na mě Cal zvědavě podíval, mi došlo, že jsem ještě nedořekla načatou větu. Na tváři se mi utvořil slabý ruměnec, který mě dostatečně probudil ze snění.

„Takže, kolik je ti vlastně let?“ zeptala jsem se na první věc, která mě napadla.

„Máš možnost dozvědět se cokoli a ty si vybereš věk?“ Mírně se zachechtal, než pokračoval.

„Doopravdy to chceš vědět?“ Zkoumavě mě pozoroval, jako by to byla až příliš děsivá informace, no já přikývla, připravená na cokoli. Došlo mi, že to bude vysoké číslo – jsou to vampýři, proboha. Naivní už jsem se, po těch necelých dvou dnech vzhůru, po jejich boku, odnaučila být.

„Vampýři dospívají – psychicky – v osmnácti. Nám třem je osmnáct už nějakou dobu, to znamená, že jsme dospělí. Ale ne plnoletí. Plnoletost se u nás zakládá na fyzickém vývoji, přičemž fyzicky se vyvíjíme mnohem pomaleji. Nejprve stejnou rychlostí, jako člověk, no v deseti se to zpomalí na co deset let, to jeden rok fyzického dospění. A vše se počítá od nuly,“ odmlčel se a zadíval se na mě, aby zjistil, jak moc jsem překvapená. Nešokovalo mě to tolik, jak bych sama čekala a jak čekal on.

Brala jsem to až s přílišným klidem. Bylo to dobře nebo špatně?

„Takže, kdyby tobě bylo sto padesát let, tak ti je fyzicky patnáct?“ ujišťovala jsem se, že vše chápu.

„Chytrá holka. Navíc, sekla ses jenom o deset let,“ pousmál se a uznale mě pozoroval.

„A v kolika dospějete fyzicky?“

„Na dvoustovce se to zastaví. A tehdy nás začnou považovat za plnoleté – když jsme fyzicky i psychicky dorostlí. Jedině Christian z nás tří té hranice už dosáhl.“

„Jemu je přes dvě stě let?“ vypískla jsem a dala si ruku přes pusu. Včera jsem to tipla dobře.

„Přesně dvě stě. Ne přímo na den, ale tak chápeš, ne?“ Přikývla jsem, jakože rozumím. Páni. Takže mám vážně co dočinění se staroušem.

„A Eve je kolik?“ zeptala jsem se pak.

„Té je o rok méně, než mě. Tedy, za měsíc bude. Sice je už dávno psychicky zralá, ale puberta s ní mlátí, jako kdyby byla čerstvá dospívající,“ zašklebil se. Všimla jsem si, že on se s Christianem a Eve moc nemusí. Asi jsem už chápala proč.

„A vašemu otci?“ dodala jsem vzápětí. Ihned jsem se zastyděla za svoji přílišnou zvědavost, ale to už se Cal nadechoval k odpovědi.

„Pět set,“ odpověděl mi, „a naší matce by bylo necelých čtyři sta padesát, kdyby…“ povzdechl si, aniž by dokončil větu. Jeho hraný úsměv na tváři bych mu nevěřila, ani kdyby začaly padat trakaře. Už jsem si domyslela, že její ztráta musela být pro všechny natolik bolestná, že jedině Cal je schopný o ní mluvit. A to jedině velmi, ale velmi útržkovitě.