Vampýří chráněnka: Začátek

7.

Tak jo, moc se omlouvám, ale měla jsem hrozně moc věcí do školy + jsem byla na výměnném pobytu, takže na kontrolu kapitoly nebyl čas. Abyste rozuměli, tak já mám již několik kapitol předepsaných. Takže šlo spíš o to, že nebyl čas na to ji zkontrolovat a následně přidat. A proto přidávám dnes jak sedmou tak i osmou kapitolu zároveň :). Hezké čtení :).

***

Jeanine

Zbytek prohlídky proběhl v tichosti mých vlastních myšlenek. Nadávala jsem si; proč mi to nedošlo dřív? Cala to vzalo, a já se mu nedivila.

Měla jsem chuť se nenávidět, to já způsobila to, že si vzpomněl. Nebo minimálně to, že si vzpomněl tak moc.

Dozvěděla jsem se, že z druhé strany od haly to vede taky do jídelny, takže už jsem měla jasno, kudy včera Christian zmizel. Chodba vedla kolem několika hostinských pokojů, kolem soukromých komnat hraběte a jeho pracovny. Rozhodně jsem za ten den, co tu jsem, mohla usoudit, že peněz mají dostatek. Líbilo se mi tu, což mi připadalo špatné. Pořád jsem nevěděla, proč ještě žiju. A jak dlouho tomu tak bude.

Mé úvahy přerušil Calův hlas, už zase s tou podstatnou jiskrou. Právě jsme se octli znovu v jídelně a pomalu šli zpět tím samým směrem.

„Tak mě napadá… Chceš vidět naše stáje?“ zeptal se mě a zvědavě mě pozoroval. Chvíli jsem se mu dívala do očí, ale pak jsem to nevydržela a uhnula pohledem. Pak dodal:

„Předpokládám, že ti nebude vadit, že se nacházejí venku.“

Váhavě jsem zavrtěla hlavou, ačkoli mě nemohl potěšit víc. Sice jsem vzhůru jen den a to, že mě tu drží, tedy vnímám jen po tu krátkou dobu, ale… Celé moje tělo cítí, že už víc jak rok se nenadechlo čerstvého vzduchu. Prahne po něm, jako květina po slunci.

Znovu jsem se na něj podívala a poznala na něm, že on věděl, jak mě to potěší. Opatrně jsem se usmála, přičemž on mi to vrátil. Dívali jsme se jeden na druhého, jako se slunečnice stáčí ke světlu – s čirým obdivem a touhou.

Pak, když se najednou nahoře ozval třesk rozbíjejícího se skla, oba jsme sebou trhli, jak jsme se konečně vzpamatovali. Netušila jsem, co se to mezi námi právě stalo, ale cítila jsem, jakoby se zastavil čas jen kvůli nám dvěma.

Nepozorovatelně jsem zavrtěla hlavou a šla napřed. Do haly trefím sama a pak… Už snad nebude natolik trapné jít s ním bok po boku, ne po tom, co se teď stalo.

Brzy se Cal probudil a dohnal mě, a já netušila, jestli je to dobře nebo špatně. Prozatím jsem ho mírně ignorovala, ale k ničemu se neměl. Oddechla jsem si. Že bych si ten okamžik přeci jen vymyslela?

U dveří se dramaticky zastavil a znovu mě propaloval očima.

„Připravená?“ zeptal se, s nadějí v hlase, jakoby čekal, až se na něj podívám. Kývla jsem, ale stále jsem svůj pohled odvracela. Vzdal to a otevřel.

Venku bylo dusno; nepamatovala jsem si, že bych někdy takové cítila. Letní těžký vzduch mě obalil, na malý moment jsem nemohla dýchat. Pak zafoukal mírný vánek a já se usmála. Tohle mi chybělo. Vlahý letní vítr, svištící mi kolem uší, foukající mi do nosu čerstvý vzduch. Zamrkala jsem a rozeběhla se bosými nohami po trávě. Rosa, která na ní přes noc ulpěla, mi pokrývala chodidla. Chladilo mě to, ale bylo to dokonalé.

Padla jsem na zem a potichu se chichotala. Neuběhla jsem víc jak pár metrů, nebyla jsem zadýchaná, ale přesto jsem po vzduchu lapala jako hladovějící po jídle. Byla jsem šťastná? Netušila jsem to a pro tento malý okamžik mi to bylo jedno.