Vampýří chráněnka: Začátek

19.

Jeanine

Probudil mě dotek na mých nahých zádech. Nejprve jsem sebou jen cukla a otočila se. Ale když jsem zamrkala, uviděla jsem na levé půlce svojí postele Cala.

Přitáhla jsem si peřinu k tělu a chtěla na něj zaječet, ať vypadne – vždyť jsem nahá, proboha – ale Cal mi dal ruku k puse a naznačil, ať jsem zticha. Zamračila jsem se, ale poslechla ho.

Cal dal ruku pryč a uvolnil se. „Buď prosím, zticha. Christian je sice venku, ale stejně by nás mohl uslyšet."

„Cale! Co ty tady děláš? V mojí posteli?" zasyčela jsem na něj konečně. Jeho tvář se stáhla do výmluvného úšklebku.

„Potřebuju si s tebou promluvit, dokud není nablízku on," řekl a kývl směrem k oknu. Pochopila jsem, koho má na mysli.

„A Eve?"

„Té je všechno jedno." Mávl rukou, ale v jeho čích jsem zahlédla starostlivé jiskřičky. Trápilo ho, že jeho starší bratr se umí chovat jako namyšlený idiot a jeho mladší sestra se zase utápí ve smutku. Chápala jsem ho.

„Když myslíš," pokusila jsem se usmát a dát mu najevo, že jsem v pohodě. Komu záleželo na tom, že jsem nebyla?

„Jeanine, nehraj to na mě," pohrozil mi a na okamžik to vypadalo, že mě chce utěšit. Pak ale ruku nechal spadnout zpátky dolů, protože si nebyl jistý, jestli zrovna teď toužím po něčím doteku.

Moje podvědomí se uchechtlo. Samozřejmě, že toužíš. Ale ne od Cala, co?

„Já vím, jak ti je. Neslyšel jsem všechno, ale jako každý vampýr trpím telepatií. A bráška si nehlídal myšlenky, když byl naštvanej. Takže všechno vím, hm?"

Protočila jsem oči v sloup. Telepatie. Pro někoho zázrak, pro mě způsob, jak někomu otrávit život.

„A být v jiný situaci, řekl bych, ať se na toho kluka z vysoka... ty víš co," ušklíbl se. Pak si povzdechl a pokračoval: „Ale bohužel je to můj bratr, který jen díky otcovo obratnosti a vychytralosti nemusel převzít vládu. Bohužel, teď nemá na výběr. A já si myslím, že těžko najde lepší hraběnku a manželku, než jsi ty."

Dívala jsem se všude jinde, než do jeho zlatavých očí. Bylo mi jasné, že má pravdu. Jenže uvěřit té pravdě a poddat se jí, to už je něco jiného. Složitého.

„Díky. Beru to jako poklonu," šťouchla jsem ho do ramene. Cal se neubránil lehkému smíchu. „Jenže... já nevím. Nevím nic. Když už jsi taková rozumbrada, tak jak to mám udělat? Jak to s ním mám vyřešit?"

„Rozumbrada... Díky. To si zvolím jak novou přezdívku na facebooku," zakřenil se. Mně bylo ihned jasné, že se vyhýbá odpovědi, za každou cenu.

„Cale," povzdechla jsem si. Podíval se na mě a zvážněl.

„Tak dobrá. Nejsem přes tohle znalec, ale pokusím se ti pomoci." Prohrábl si rukou vlasy, nejistý sám sebou a svými radami. Přátelsky jsem se na něj usmála.

„Díky. A teď, Cale... Byl bys tak laskav a nechal mě vyspat? Nezapomínej, jsem jenom člověk," řekla jsem s nepatrným ušklíbnutím, a jako na zavolanou zívla.

Než jsem stačila zavřít oči, postel byla zase jenom moje. Otočila jsem se zpátky na druhý bok a usnula s úsměvem na tváři, bez jakýchkoli myšlenek na předchozí večer.

***

Podruhé jsem se probudila, až když sluneční paprsky líně prokukovaly skrz mraky. Nebylo úplně zataženo, ale ani jasno. Metaforicky řečeno; život se konečně začínal ubírat k lepšímu. Sice pomalu, ale jistě. Nebo tak nějak se to říká, ne?