Vampýří chráněnka: Začátek

22.

Jeanine

Počítala jsem svoje nádechy a výdechy, protože na nic jiného jsem se v tu chvíli prostě nedokázala soustředit. Moje myšlenky byly tak... zmatené.

Raz.

Měla bych spát, jinak budu zítra unavená.

Dva.

Jenže já nechci.

Tři.

Ani jsem nemohla usnout. Bylo toho tolik...

Čtyři.

Tolik k přemýšlení. Co když...?

Pět.

Co když se to zvrtne?

Šest.

Co když se to nevyvine tak, jak chci?

Sedm.

Proč jsem tak neklidná? Čeho se bojím?

Osm.

To kdybych věděla.

Devět.

Bojím se o sebe?

Deset.

Ne. Bojím se, že se to zvrtne, že ho ztratím. Smrt mi hrozila vždycky a vždycky bude. Číhá na okrajích života, aby lapila každého, kdo se jenom mírně vychýlí ze své předem určené trasy.

Vzdech. Bum. Žuch. Skříp. Vrz.

Zničehonic mě přestaly zajímat mé vlastní nádechy. Už to nebyl jediný rušivý zvuk dnešní noci. Dýchal tu ještě někdo jiný. Snažila jsem se udržet svůj vlastní dech na normální klidné hladině, aby to vypadlo, že spím. Jenže jsem nedokázala uklidnit své srdce, které bušilo, jakoby tušilo něco nekalého. Cizí dech utichl, ale mě to neobalamutilo. Věděla jsem, že tu někdo je a ten někdo nebyl člověk.

Nikdo, kromě vampýrů, se nedokázal pohybovat tak tiše. Nikdo nedokázal nedýchat tak dlouho. Z nikoho nesálal takový chlad.

Potlačila jsem chuť otevřít oči a vykřiknout, ať už konečně zaútočí. Na co, sakra, čeká?

Bylo mi jasné, že to není Christian. Slabá dušička ve mně pořád doufala, ale Christian by mě takhle nenapínal. Byl to vetřelec. Jak se sem dostal?

„Jeanine." Měla jsem pravdu. Ten cizí, sametový hlas opravdu Christianovi nepatřil. Byl mi povědomý, ale to jsem přikládala spíš tomu, že je vampýr. Vampýři obecně mají takový... jasný hlas. Netřeba někoho podezírat.

Zachvěla jsem se a otevřela oči. Už nemělo smysl dál předstírat, že spím. Spatřila jsem, jak na pokožku toho vetřelce dopadlo měsíční světlo. Vampýr zavrčel. Neviděla jsem mu do tváře, ale část mě si říkala, že je to dobře.

„Přišel jsem si pro tebe. Přesně, jak jsem slíbil."

Matrace se prohnula a zavrzala. Dýchala jsem splašeně, srdce mi tlouklo o překot. Jakoby si chtělo užít posledních chvílí, kdy je ještě naživu. Celá zděšená jsem pozorovala, jak se každou sekundou přibližuje blíž. Centimetr za centimetrem. Měla jsem pocit, jakoby mi odumřely hlasivky, takže křičet nemělo cenu.

„Prosím," zaškemrala jsem slabým hlasem, ale nedocílila jsem ničeho jiného, než že se ten cizí vampýr zachechtal.

„Brzy to budeš mít za sebou, zlato. Jenom se trochu napiju... A samozřejmě našeho drahého hraběte připravím o manželku. Jaká to smůla," ušklíbl se. Asi to byl vtip, ale mě ta pointa nějak nedocházela. On sám asi doufal, že se usměju, takže se zamračil, když jsem nereagovala podle jeho představ.