Vampýří chráněnka: Začátek

25. - 1. část

Tahle kapitola je na dvě části, protože spolu ty části úzce souvisejí, ale já nějak neměla sílu na to, psát i tu druhou a tudíž části sloučit. Snad to chápete :). Navíc, aspoň budete napnutí ;).

*A.99*

***

Jeanine

Pozorovala jsem kapky líně se opírající o sklo okna. Spadla jedna, spadla druhá... Déšť ustával. Stejně, jako ustával můj pláč. Jak mi to mohl udělat? Jak je mohl poslat pryč?

Byla jsem tu rok. Poprvé jsem měla možnost spatřit svojí rodinu, která se po mě marně sháněla, kde to šlo. Hledali mě... Všude. I tady. A on je poslal pryč. Prý kvůli bezpečí, pche. Kvůli bezpečí koho? Jeho, možná. Ale já byla v bezpečí doma, v domě a u lidí, kde jsem vyrůstala. U lidí! Ne u krvelačných přísavek, které mě drží pod svojí – jak jen to Christian řekl? – ochranou.

Ale teď už nemám na výběr. Nemám se kam vrátit; moje rodina věří, že jsem mrtvá. Přestane s pátráním, kvůli tomu, že jim upravil paměť. Nenávidím ho!

„Nenávidím tě," zašeptala jsem do vzduchu, který byl ztěžklý mým smutkem. „Přísahám bohu, že tě nenávidím, Christiane Haale."

Srdce mi tlouklo jako splašené. Opravdu jsem tohle tenkrát řekla? Chápala jsem svoje tehdejší důvody, chápala jsem i to, před čím mě Christian varoval. Měl pravdu. Měla jsem touhu ho i teď za to začít nenávidět, ale hluboko uvnitř jsem dostála svému slibu. Věřila jsem, že i on měl pro to tenkrát nějaký důvod, ačkoli mi nepřicházelo na mysl, jaký.

Zhluboka jsem se nadechla a ponořila se do další vzpomínky.

„Měl jsem pro to svoje důvody, mám ti to opakovat po tisící?" Zavrtěla jsem hlavou.

„Samozřejmě, že nemusíš. Místo toho bys mi konečně mohl říct pravdu."

„Říkám ti pravdu, Jeanine, prosím!" Zaskočil mě jeho zoufalý tón.

„Tak mi ty důvody řekni a možná ti uvěřím!" syčela jsem na něj s rukama založenýma na hrudi. Christian zavrčel a bouchnul rukou o zeď. Zvyklá na jejich sílu nebo ne, stejně mě šokovalo, když odpadnul kus omítky.

„Bezpečí, už jsem ti to říkal!"

„Tak určitě. Jestli sis chtěl chránit ten svůj namakanej mramorovej zadek, fajn. Ale mojí rodinu si do toho zatahovat neměl!" Klouby jsem měla skoro bílé, jak jsem vztekle svírala svoje ruce.

„O můj namakanej mramorovej zadek se vůbec nestarej! O ten tady vůbec nejde!" křiknul na mě, ale já si jen odfrkla.

„Ale, vážně? A o co teda?"

„Jde především o tvoje bezpečí, jestli ti to stále ještě nedošlo. Uvědomila sis vůbec, že kdyby ses vrátila domů, ohrozila bys i svojí rodinu? Ten vampýr v parku nebyl jen tak ledajaký vampýr v parku. Najali ho, aby tě zabil. Krutá pravda, viď?" řekl arogantně a usmál se.

Šokovaně jsem ho pozorovala a marně otvírala a zase zavírala pusu, protože mi docházely slova.

„Neřekl jsem ti to dřív, protože jsem nečekal, že na tohle někdy dojde. Ale je to pravda. Kdyby ses vrátila domů a byla mimo naší ochranu, poslali by někoho dalšího. Co kdybys zrovna byla s kamarádkou v tom parku? Nebo s rodiči na zahradě? Hm?"

Celou mě pokryla husí kůže. Měl pravdu. Panebože, on měl pravdu...

„A navíc, asi ti to ještě nedošlo, ale záleží mi na tobě. Tak si sundej ty pásky z očí a konečně vnímej realitu, Růženko."

Pak beze slova odešel pryč a zanechal mě tam samotnou, jen s mými myšlenkami.

Cítila jsem, jak se strach šíří mým tělem, jako plamínky ohně. Zároveň jsem ale cítila obdiv ke Christianovi. Zachránil mě a i mojí rodinu, i když nemusel. Nenávist byla tatam.

Ale vztek zůstal. Mohl mi o tom říct dřív a já se to nemusela dozvídat takhle. Bože.

Navíc, pořád jsem nevěděla skoro nic. Hlavní otázka zůstávala: proč. Proč to Christian musel udělat? Proč jsem vůbec já zůstávala terčem vampýrů?

Možná proto, že jsem se tolik soustředila na svoje otázky, jsem vyvolala tu vzpomínku, co jsem potřebovala.

‚Osudová láska se u vampýrů nevídá moc často, málokdy se to stane víckrát než jednou za století. Význam spočívá v tom, že se někde v lidském světě narodí osoba opačného pohlaví od daného vampýra a ten ji potom potká, většinou za ne zrovna normální situace. Pák záleží na tom, zda si vampýr danou osobu oblíbí nebo ne. Pokud ano, není schopen se už nikdy víc zamilovat znovu a totéž platí pro daného člověka. Jestliže na sebe ale nijak nezapůsobí, jejich život plyne dál a oni se zamilovávají a zamilovávají... Ledaže by se znovu potkali, protože jakékoli další setkání těchto dvou osob má stejné podmínky jako to první.'

„Já jsem tvoje osudová láska?" vyhrkla jsem dřív, než Christian dočetl.

„Ano, ty," prohlásil s menším úsměvem. „Holt mám slabost pro růže s nevymáchanou pusou..."

Ušklíbla jsem se. To trefil.

„Takže proto mě chtěli zabít – a stále chtějí," konstatovala jsem suše.

„Opět máš pravdu. Sice jsem tenkrát ještě nestačil mít v tobě nějakou oblibu, ale mohlo se to stát. A oni chtěli zabránit tomu, abych se kdy doopravdy zamiloval."

„Počkej, ale tam stojí, že..."

„Ano, že se dál zamilovávají. Ale zapomněli zmínit, že ta láska nikdy není taková, jaká by byla s tou osudovou dívkou. Nebo chlapcem, to je jedno."

„Takže oni si mysleli, že když mě zabijí, tak se nikdy doopravdy nezamiluješ a třeba se vzdáš trůnu? Nebo, co já vím, dokonce se připravíš o život?" zeptala jsem se rozechvělým hlasem.

„Zdá se, že ano. A než se zeptáš, jak vím, že to jsem já, kdo má svou osudovou lásku – ve chvíli, kdy ses narodila, se mi na zápěstí objevilo modré znamínko, které je typické pro... takovou situaci."

„Aha. Páni. Takže jsi mě prostě špehoval, co?" zasmála jsem se.

„No... Divila by ses, ale... Já se na tebe byl jednou.... nebo dvakrát podívat," vysoukal ze sebe, a kdyby mohl, začervenal by se. Šokovaně jsem vtáhla vzduch do plic.

„Christiane!"

Aniž bych sama chtěla, na tváři se mi objevil úsměv. Osudová láska... Jistě, přinášelo to s sebou nebezpečí, ale vždycky jsem o něčem takovém snila a četla o tom v knížkách. Tak romantické.

Dál jsem se culila, když se mi s tím slovem vybavila další vzpomínka. Věděla jsem, o čem bude.