Vampýří chráněnka: Začátek

25. - 2. část

Jeanine

„Dobré ráno Růženko," zamumlal mi někdo do ucha a já si až po pár vteřinách uvědomila, že to byl Christian. Zmateně jsem se otočila na druhý bok. „Christiane?" zamumlala jsem. Bylo hodně brzo ráno. Nebo byla ještě noc?

„Co tady-"

„Pššt," položil mi prst na rty. „Přinesl jsem ti růži," zazubil se. Posadila jsem se na posteli a protřela si oči. Můj rozespalý mozek nějak nepobíral, co se děje, takže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, co vidím.

„Tomuhle říkáš jedna růže?" Přeskočil mi hlas a já se vyčítavě zadívala na Christiana. Ten stál nade mnou a culil se jako měsíček na hnoji. Pff.

U mých nohou bylo snad padesát růží a ještě víc jejich okvětních plátků. Netušila jsem, kde tohle všechno vzal. Jestli to koupil, muselo to stát hrozně moc. Jakože to asi koupil, protože jsem si nevšimla, že by tady někde pěstovali růže.

„Ty seš prostě blázen," konstatovala jsem suše a plácla sebou zpátky na polštář. Christian se ke mně přikrčil.

„A to se ani nezeptáš, kde jsem to vzal?" poznamenal a povytáhl obočí.

„Koupil jsi to."

„Nene, hádej dál," usmál se.

„Přiletěly k tobě z nebe?" Ironií jsem rozhodně nešetřila.

„Nějaká vtipná po ránu, ne?" zasmál se. Podívala jsem se na něj.

„Jestli tomuhle říkáš ráno," řekla jsem a s úšklebkem na tváři pokývla k oknu. Venku byla ještě tma, ačkoli tam byl slabý náznak svítání. Bylo mi jasné, že dneska už dospávat nebudu, takže jsem s povzdechem vstala z postele.

„Myslel jsem, že by ses třeba chtěla podívat na východ slunce," odmlčel se, „od nás ze zahrady."

„Zahrady? Vy máte zahradu?" rozhodila jsem rukama. Tady se člověk dozví věcí.

„Tak chtěla bys?" dožadoval se odpovědi.

„A mám snad na výběr?" vyplázla jsem jazyk. Prošla jsem kolem Christiana, vzala si cestou ve skříni oblečení a namířila si to do koupelny.

Ačkoli byla prakticky ještě noc, stejně jsem si vyčistila zuby – nepříjemný ranní dech nemá nikdo rád.

Po pár minutách jsem se vynořila z koupelny, oblečená a umytá a hodila pyžamo na parapet. Ke svému překvapení jsem se začínala cítit trošku nedočkavě, protože jsem snad nikdy neměla možnost vidět opravdický východ slunce, takhle... na venkově. Obrazně řečeno.

„Jdeme?" zeptala jsem se Christiana, který když viděl, že mám o poznání lepší náladu, se na mě usmál. Přikývnul a vykročil jako první.

Sešli jsme po schodech, pak jsme prošli knihovnou, jídelnou... až jsme se dostali k bílým dvoukřídlým dveřím, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla.

„Kam vedou?" vyhrkla jsem. Christian se na mě jen tajemně podíval a otevřel je.

Oněměla jsem úžasem. Ode dveří vedly dva schůdky a pak kamenná cestička, která se různě proplétala mezi růžemi. Růže byly všude. Skoro na každém centimetru plochy. Střídavě jsem se dívala na Christiana a zpátky do zahrady.

„Můžu?" zeptala jsem se ho šeptem, jako bych nechtěla pokazit kouzlo okamžiku. Christian jen kývl.

Opatrně jsem sešla po schůdcích a vnímala, že mě následuje. Nadechla jsem se, ta vůně mě skoro až ochromila. Šla jsem dál po cestičce, která se mírně zatáčela, a došla jsem – k mému překvapení – na její konec.