Imunní

Papírové město

Chvíli jsem otřesený ležel na zemi. Vstal jsem a šel zamknout dveře když jsem si uvědomil že možná já budu ten důležitý co to musí říct co nejvíc lidem.

Chytl jsem pevně klikl a vyletěl ven, těsně před dveřmi ale stála Samara a já ji celou váhou shodil na zem.

Jeff: Promiň, promiň, promiň.

Samara: Jsi v pořádku !

Jeff: J...j..

Rozhlédl jsem se a viděl jak obří fialový goliáš odhadzuje střelce jako figurky šachovnice. Měl v sobě už několik děr a pomalu umíral, no pořád měl dost síly na to ničit všechno kolem jako by to byl papír. Krev všude na něm byla jeho i lidská.

Jeff: Jó. Já.. běžet.

Vykopl jsem ze sebe idiotská slova a rozběhl se pryč.

Samara:...co ?!

Přiběhl jsem k dalším dveřím no jen co jsem se dotkl kliky otevřeli se a za nimi stál Artuš v podomácku vyrobeném brnění a s pálkou.

Artuš: Rozbiju tomu Thanosovi hubu !

Odstrčil mně z prahu a s pálkou jakoby to byl meč běžel směrem ke goliášovi. Odvaha a šílenství mu ovšem moc nepomohlo, ještě se ani nepřiblížil a goliáš ho odpálil pryč na schody kostela.

Mrtvý padali k zemi,no další přicházeli cez otevřenou bránu kvůli zvuku střelby.

Goliáš už z posledních sil kroutil nepřirozenýma rukama. Ještě v něm pořád byl vidět stín člověka. No mutace převládala a tak vypadal jako uvězněn vevnitř fialového krvavého slizu.

???: ...ef... !

Slyšel jsem jemný křik snažící se přebít skrze zvuky střelby no nemohl jsem rozeznat odkud ani co mluví.

Rozběhl jsem se k dalšímu domu, pak k dalšímu, a dalšímu. Často nevyšel nikdo a ještě častěji vyšel jen otec nebo starší syn.

Běžel jsem kolem kostela a vzápětí konečně rozeznal hlas. Byl to Nigel. Křičel na mně z otevřeného okna "radnice" a mával rukama.

Postavil jsem se pod okno a na zemi viděl jeho rozbité brýle.

Jeff: Neumím je opravit.

Nigel: Na brýle kašli. Hele. Budeme.. budeme potřebovat Johna. Běž za ním, měl.. měl...kde to..jo.. měl by být pod skladem vedle jeho obydlí. Často tam spí.

Jeff: Nemyslím si že ještě spí.

Nigel: Má to tam izolované. Určitě spí. Jen ho probuď a řekni..on..bude vědět.

Přikývl jsem a běžel ke skladu. Pod né moc skrytou matrací byl vchod dolů schodmi. Bylo tam chladno a tma no jediná cesta dolů končila černými dveřmi. Vevnitř spal John. Místnost byla vyzdobená lebkami zvířat a trofejmi. John spal na rozviklané dřevěné posteli s dekou namísto matrace.

Polkl jsem svůj strach a zakřičel na Johna. Čekal jsem okamžitou reakci, nebo alespoň náznak vyskočení no John jsi jen odhrnul kápi z tváře a podíval se na mě.

John: Co..tady kur*a děláš...

Jeff: Ve městě jsou všude mrtvý. Napadli nás...Kim..asi. Nigel říkal že mám jít pro tebe.

John si vzdechl jako bych mu řekl že mu někdo snědl poslední sušenku a otráveňe šel k sobě domů.

Když si hledal v kapse klíče od dveří stal jsem za ním a nevěřícky koukal.