Dohazovači (1D)

15.

,,Notaak už se můžu podívat ?" zaškemrám když už mě přes hodinu Molly  upravuje,abych prostě vypadala co nejlépe. 

,,Vydrž ještě si vem tyhle boty." podá mi červené lodičky na opravdu vysokém podpatku a já si je tedy nazuju a poté se na její pokyn postavím a kouknu na sebe do zrcadla.

,,Wow." vydechnu překvapeně. Nebudu se ani bavit jak mám perfektní líčení a vlasy,ale to co mám na sobě ? Červené uplé minšaty a ty boty ? Takhle dlouhý a hubený nohy jsem snad nikdy neměla. Vlastně celkově tu postavu.

,,Přesně tak , věř mi, že si z tebe Liam sedne na prdel. Bude litovat toho co udělal." usměje se.

,,Moc ti děkuju. Hlavně se já nesmím rozbrečet nebo něco takovýho." lehce si povzdehcnu.

,,To teda nesmíš. Každopádně pojď, Lucas tady už za chvíli bude.." opět se usměje a tak si vezmu kabelku a vydám se dolů. 

,,Mami tak my jdeme." křiknu na mamku do kuchyně. Víte už dnes přijeli z tý pracovní cesty a jelikož nechci, aby věděla, že jdu s někým na večeři a proč tam jdu a tak a abych se vyhnula vyptávání na toho kluka a vysvětlování řekla jsme jí, že prostě jdu někam s Molly. Opravdu nemám sílu jí to vše vysvětlovat. 

,,Bavte se." křikne ještě a my poté tedy opustíme dům. Tady už stojí o auto opřený Lucas, kterého znám z Mollyna vyprávění a párkrát jsme s ním i volaly přes skype.

,,Ahoj holky." usměje se na nás a následně nás obě obejme než nasedneme do jeho auta. Tak nějak se naštěstí začneme bavit, jelikož Lucas už ví o mé situaci. Cestou ještě vyhodíme Molly u ní doma a poté už pokračujeme do restaurace kde už by měl být Liam s tou fuchtlí. I když koneckonců ona za nic nemůže, to on jí podvedl. 

,,Připravená ?" zeptá se Lucas, když už stojíme před dveřmi do restaurace a natáhne ke mně ruku.

,,Jo,děkuju, že to pro mě děláš." usměju se chytajíc se jeho ruky. 

,,To je v pohodě, tak jdeme na to." usměje se a otevře dveře pouštějíc mě první dovnitř i když stále drží mou ruku. Ihned jak vstoupíme všimnu si Liama. Sedí u stolu s tou modelkou, ale ani jeden se nezdá být nějaký nadšený. Bohužel jediný volný stůl je vedle nich a idkyž nejsou u sebe extra blízko nejsou ani extra daleko.Pevněji tedy stisknu Lucasovu ruku a rozejdeme se. Když procházíme kolem nich Liam zvedne svou hlavu od mobilu a koukne na mě. Koukám se na něj celkem nenápadně,ale přesto vidím překvapení v jeho očích i to jak si mě prohlíží. Nervózně si zkousnu ret, ale snažím se to nedávat tolik na jevo. S Lucasem se usadíme a já se až teď podívám na Liama úplně. Kouká na mě nic neříkajícím pohledem. Vidím na něj dobře jelikož je u stolu vedle nás ale jakoby na druhé straně než já, čili vlastně vedle naproti mně. Chvíli si ním udržuji oční kontakt, který ale nakonec stejně přeruším já a pohled radši sklopím na bílý ubrus. Hlavně buď v klidu. Řeknu si v duchu a poté už zvednu pohled k Lucasovi a usměju se. Však já Liama donutím žárlit. I když kdo ví jestli vůbec žárlí. Z mého přemýšlení mě vyruší servírka u které si objednáme a poté se začneme s Lucasem bavit. Pořád na sobě však cítím Liamův pohled, ale snažím se dělat jakože nic, jakože to prostě nevnímám. A myslím že se mi to i celkem daří.

,,Já si odskočím." sdělím Lucasovi když už jsme po jídle. On přikývne a já se tedy zvednu a vydám na záchody. Vykonám potřebu a následně si umeju ruce a na chvíli se zadívam na svůj odraz v zrcadle. Achjo co to tady vlastně dělám. Snažím se, aby žárlil kluk kterej o mě očividně vůbec nemá zájem a jsem mu úplně ukradená. To jsem už teda klesla. Trošku si povzdechnu, ale poté nahodím zase úsměv, který se za poslední dny stal moji falešnou fasádou a vylezu ven. Jenže to bych nesměla mít takovou smůlu a do někoho narazit.

,,Pardon." zvednu k dotyčné osobě svůj pohled a v tom se zaseknu. Už nic neřeknu a jen se vydám pryč.

,,Abby počkej." řekne Liam a zastaví mě tím že chytí moji ruku.

,,Co je? " otočím se na něj s dost naštvaným pohledem. Ale neřvu, protože i když jsou záchodky od restaurace celkem oddělene fakt nechci, aby nás někdo slyšel.

,,Já.....vlatně nevím co bych ti řekl." povzdechne si nakoenc a jeho pohled zjemní. Až mi ho začne být líto. Ne, notak Abby nemůže ti ho být líto. Prostě ne, on ti ublížil.

,,Jo to já taky nevím co bych na to řekla a teď ....když mě omluvíš." zamračím se a chci opět odejít,ale on mě stále drží a ač se snažím ignorovat ten skvělý pocit, když drží mou ruku, zabránit tomu nedokážu. 

,,Co je ?" zamračím se opět naštvaně. Neměla jsem sem chodit, bylo by to lepší. prostě jsme se na něj měla vykašlat a byl by klid. 

,,Je mi to líto." povzdechne si. Přemáhám se, abych mu neskočila ihned kolem krku.

,,Jo to mně taky, i když vlastně ani možná ne,alespoň jsem poznala jakej jsi člověk Liame. Chceš něco slyšet ? Nevím jestli jsi to udělal jenom proto aby jsi mi ublížil,ale jestli jo tak dobrá práce, povedlo se ti to,takhle špatně jsem se snad v životě necítíla. Jenže teď už vím, že to nejsem já kdo by se měl cejtit špatně, jsi to ty, protože to ty máš přítelkyni. Nechápu kam se poděl ten skvělej Liam se kterým byla sranda a vždycky mi vykouzlil úsměv na tváři. Nevím kam se poděl,ale vím jedno, že s tímhle co tady stojí teď předemnou nechci už v životě mít nic společnýho a on semnou naštěstí taky ne,takže je to vyřešený." už to prostě nevydržím, je toho na mě moc a tak mi z oka sklouzne neposedná slza. Liam ke mně hned natáhne volnou ruku, chtíc slzu setřít,ale já uhnu.

,,Abby, já......" 

,,Ne, nic neříkej, nezajímá mě to. Měj se." vytrhnu ruku z jeho sevření a rychle se rozejdu do restaurace než stihne opět něco namítat. Tady už naštěstí zaplatíme, respektive Lucas zaplatí, a poté restauraci opustíme. 

Fajn tak tohle se asi nepovedlo podle plánu....

Uf, tak dnes je tady díl v normální hodinu. Právě jedu busem že školy ale naštěstí jsem ho pro vás stihla opravit. Niki<3

Q: Jak dlouho dojizdite do školy? "

A: Přes hodinu