Maska ✔️

5. kapitola

Tenley 

Pohlédla jsem na hodinky, které jsem měla pevně omotané kolem zápěstí a potichu zívla. Jedna z mých nejsilnějších záporných vlastností byla tvrdohlavost, takže když nastala situace, kdy jsem si z nějakého důvodu připadala ukřivděna, propadla jsem tomu na sto deset procent a trucovala jako malé dítě. A právě proto jsem teď přemýšlela, proč tady tak bezprizorně sedím a nejdu si dělat po svém, když nemám co na práci. 

Někdo zaklepal na dveře a já trochu nepřítomně řekla: ,,Dále."

David strčil váhavě hlavu do malé místnosti a já mu mlčky pokynula, ať vejde. ,,Tak co?"

Pokrčila jsem rameny a napila se čaje. ,,Stojí si na svém."

Můj kolega se zasmál a přešel k volné židli, na kterou se usadil. ,,Tak to bys mu neměla vyčítat, ne? Je to vaše společná vlastnost."

,,Hm."

,,Ale no tak... Možná je dobře, že si na chvíli odpočineš. Člověk nemůže neustále jet na plný plyn. Nebo ty možná ano, ale zbytku tvého týmu je už nad třicet let, takže s námi musíš mít trochu soucitu. Jsme proti tobě staří, víš?"

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou.

,,Už ti řekl, komu ten případ dá?"

Jen jsem znovu zavrtěla hlavou a krátce si odkašlala. ,,Ne. Zřejmě nad tím ještě přemýšlí. Proč spěchat, že? Vždyť Samantha je v márnici, té už je to jedno."

,,Nebuď tak sarkastická, Tenley."

,,Mně to jen prostě nejde do hlavy. Když jsem v průběhu své kariéry začala číst všechny ty články v E-news, vznikl ve mně dojem, že proti mně Ian Newton něco má, ale pořád jsem si říkala, že je to jen moje zkreslená domněnka. Jenže teď už vím na tutovku, že jsem měla pravdu."

,,Ale co by proti tobě měl? Vždyť tě ani nezná," řekl David zamyšleně a pak na mě nadzvedl obočí. ,,Nebo jo?"

,,Ne, neznáme se. S očí do očí jsem s ním mluvila poprvé až dnes. Jenže ono je to celkem logické. Je to nadřazený pracháč, kterému se nelíbí, že mladá holka, která ještě nedávno seděla ve školní lavici, má vůbec nějaký svůj tým. Prostě si myslí, že na to nemám právo, na to být středem pozornosti."

,,No, předpokládám, že to ani nechceš. Nejsi zrovna ten typ, co by se pod větší pozorností cítil dobře, ne?"

,,Přesně tak. Jenže to je Newtonovi jedno, jeho zajímá jen novinařina. A v jiné situaci by mi bylo ukradené, že mu na mě něco vadí, jenže teď jsem kvůli němu přišla o případ. Kdyby si Newton a Thomas nevymýšleli kraviny, už jsem mohla pracovat na vyšetřování, chápeš? Už se to mohlo rozjet. Kdybych byla na místě Samanthy, obracela bych se v hrobě. Vy mužský jste vážně nemožní!"

,,Bože, nemáš dostat menstruaci, kolegyňko moje zlatá? A Samantha ještě není v hrobě, aby se v něm mohla obracet."

,,No vidíš," rozhodila jsem rukama a málem zavadila o hrnek s čajem. ,,ani to chudinka nemůže. Už mi to asi vážně stoupá do hlavy."

,,A právě proto buď ráda, že to za tebe dostane někdo jiný. Potřebuješ si alespoň na chvíli odpočinout, vždyť jsi taky jenom člověk, kruci! Kdy jsi naposledy naspala víc jak pět hodin?"

Na to jsem si upřímně už ani nepamatovala, ale neměla jsem pocit, že by mi to nějak vadilo. Momentálně jsem byla prostě jenom nafouklá, že nemůžu vzít věci do svých rukou.

,,Já nevím. Už nějaký ten pátek to bude..."

David se soucitně usmál a postavil se na nohy. ,,Jdu něco dělat, než si mě Thomas podá, že se flákám."

,,Půjdu tě doprovodit. Chtěla bych si ještě udělat trochu čaje."

,,Tak pojď," řekl a podržel mi dveře, abych mohla vyjít první. ,,Možná by sis mohla s Thomasem promluvit o dovolené."

,,Myslím, že by se mnou k moři nejel," zavtipkovala jsem, protože jsem chtěla zamaskovat, že je mi nepříjemné myslet na dovolenou, když na ní nemám s kým jet. Opravdu nebyl nikdo, kdo by mi mohl dělat společnost. Co jsem opustila dětský domov, žádná rodina mi nezbyla. Co se přátel týče, všechny jsem měla tady v práci, což bylo celkem logické, protože jsem neměla v podstatě žádný osobní život. Ale i tak jsem svou práci měla ráda. Aspoň mi nedovolovala topit se v nevítaných myšlenkách, ze kterých jsem měla neustávající strach. Právě proto jsem nejraději jela na plný plyn a pracovala třeba i osmnáct hodin denně jako smyslů zbavená, protože má mysl byla pak příliš unavená na cokoliv dalšího.

,,Thomas nejspíš ne, ale já bych se klidně obětoval. A zrovna moře není nutné, stačila by nějaká týdenní odreagovačka na kole nebo tak něco..."

Vesele jsem se zasmála a zastavila se na rohu jeho kanceláře. ,,Aby ses nedivil. Umím být pěkně nudná."

Zavrtěl hlavou a oplatil mi úsměv. Pak otevřel dveře. ,,Nejsi nudná, jen máš nízké sebevědomí."

,,No to víš, nemám na sebe vůbec čas, abych si nějaké sebevědomí vypěstovala. Já jsem ráda, že si aspoň můžu udělat ten čaj."

,,Ha! Víš co? Někdy tě odsud vytáhnu a vezmu tě na jeden výbornej stejk do restaurace mého strejdy. Ať máš taky jednou pořádný oběd."

Přít jsem se s ním nechtěla, ale taky jsem mu nechtěla nic slibovat. David byl přesně ten typ chlapa, u kterého si ženská nebyla jistá, co nějakým pozváním na oběd myslí. A protože jsem logicky ani na opačné pohlaví neměla dostatek času, těžko jsem se v jejich počínáních mohla vyznat.

Když za sebou David zavřel dveře, otočila jsem se na patě a přes recepci se vydala k automatu, do kterého jsem naházela drobné a navolila citrónový čaj. A jak se mi nalévala tekutina do plastového hrnku, zastavila jsem se pohledem na ženské, která mohla být s klidem mojí vrstevnicí. Nicméně narozdíl ode mě se nezdálo, že by se tu cítila dobře. Vlastně vypadala dost vykolejeně. 

Automat pípl, jenže já mu nevěnovala pozornost. Pořád jsem se dívala na tu dívku, jak stojí uprostřed haly a jak jí lidé s netrpělivými povzdechy obchází. 

,,Mohu vám nějak pomoci?" zeptala jsem se jí, když jsem k ní došla. 

Asi se mě lekla, protože sebou při mé otázce cukla. ,,Promiňte, já nevím. Šla jsem sem s takovým odhodláním, ale teď vůbec nevím, za kým mám jít, natož co říct."

,,Možná bych vám mohla pomoct," řekla jsem a napřáhla k ní ruku. ,,Jsem detektiv šéfinspektor Tenley Williamsová."

,,A-aha," řekla zaskočeně a potřásla si se mnou. ,,Už jsem o vás několikrát slyšela."

,,Vážně?" zeptala jsem se neutrálním tónem a naznačila jí, aby chvíli vydržela, protože mi došlo, že bych si tu zapomněla svůj čaj.

,,Opravdu nevím, jak vám to mám vůbec říct."

,,Co kdybychom zašli ke mně do kanceláře? Uvidíme, s čím na mě vyrukujete."

,,Dobře," zamrkala. ,,Vy tohle vyšetřování vedete?"

Když jsem nejdříve nic neřekla, dodala: ,,Nebojte se, já to do novin neprodám."

,,Ne, o to nejde. Jen se vám k tomu nemůžu vyjádřit, protože je to teď poměrně komplikované," řekla jsem tiším hlasem, než pro mě bylo přirozené a přidržela jí dveře. ,,Prosím."

,,Děkuji. Mimochodem, já jsem Jasmine."