Ta holka je jablko!

9. Terry

Ráno jsem si to od tety Lindy pěkně slízl. Kvůli mým návštěvičkám se prý nemohla pořádně vyspat. Má lehké spaní a jestli se tohle bude opakovat, skončím s hlavou v papiňáku. Slíbil jsem, že se to v žádném případě opakovat nebude, ačkoliv si tím nejsem zcela jist. Ale v tom okamžiku bych slíbil cokoliv, ten papiňák mi vážně málem nahnal do trenek.

Celé dopoledne nejsem ve své kůži a po obědě se ukáže, že to nezůstalo bez povšimnutí.

"Kámo, co je dneska s tebou?" ptá se Olin, když se s plnými žaludky usadíme v našem dočasném pokoji.

"Co tím myslíš?"

"Co asi, celej den seš děsně zahořklej, ani moje vtipy už tě nerozesmějou... Seš oukej?"

S povzdechem zabořím hlavu mezi paže. "Udělal jsem hroznou chybu, Oline."

"Souvisí to s tvou noční návštěvou? Jestli tou chybou myslíš rozhodnutí si ji vzít, tak s tebou plně souhlasím."

"Ne, je to mnohem horší... Já... Připustil jsem možnost, že jsem možná jabko jako ona, abych ji potěšil..."

"A SEŠ?!"

"Ne! Jistěže ne, já jen..."

"Tos neměl dělat."

Věděl jsem to, věděl jsem, že Olin má pravdu - sám nemohu uvěřit tomu, že Olin má pravdu -, ale stejně jsem to udělal. Proč? Abych nezkazil radost holce, kterou celý život miluji? Jo, to zní jako celkem přesvědčivej důvod. Nadhodil jsem jo i Olinovi. Ale dobře vím, že to má své ale...

"Ale lívance jsou lepší než holky!"

No, tohle nebylo to správné ale.

Ale. Ale stojí ta radost za to, abych jí lhal? Abych předstíral něco, co nejsem, jen abych mohl být s ní, jen abych ji neranil?

"Sakra, musím jí říct, že je to blbost, musím jí říct, že se vážně ani trochu necítím na jabko," skoro jsem zavzlykal.

"No bodejť by jo."

"Hned za ní jdu."

"Nemáš hlada?"

"Hned po snídani za ní jdu."

Odhodlával jsem se za ní dojít dva dny. Víte, nejsem ten typ kluka, pro nějž by byla pohoda jen tak zlomit křehké dívčí srdce. Nebo jablečí. Zvlášť když jsem si sám přál, aby to všecko bylo jinak. Abych byl jabko, abychom se s Pomme mohli vzájemně milovat. Ostatně to jsem jí řekl. Tomu ona věří. Achjo. Co jsem to proved. Nechci v sobě rozvíjet jablko! No sakra, zní to všechno tak pošahaně.

Brzy mě to však doběhne samo a nemám před tím kam utéct. Teta Linda ji pustila nahoru, tudíž není úniku.

"Ahoj Terry," pozdraví mě s odzbrojujícím úsměvem. Jsem v tom až po uši.

"Ahoj Pomme."

"Dlouho ses neozval, ale já to chápu, také jsem potřebovala pár dní, abych v sobě upevnila svou jablečnost. Už jsem ale o tebe začala mít strach, takže jsem přivedla pár přátel, pomůžeme ti v tom, neboj, nejsi v tom sám."

Vyndavá jablka z plátěné tašky a vypadá při tom tak šťastně, jako holka, které se splnil sen. A nejhorší na tom je, že je to možná pravda. 

"Hele Pomme, já vím, že jsem říkal, co jsem říkal, ale..."

"Nemusíš se ničeho bát, Terry. Stalo se, co se stalo, ale teď, když jsme se našli, my dvě nešťastná jablíčka, už není třeba strachu," odtrhne se od jablek a svou veškerou pozornost zaměří na mě. Drží mě za obě ruce a kulí na mě obrovské oči. "Už je všechno v pořádku. Můžeme být šťastní!"

"Pomme, ty to nechápeš, já... udělal jsem hroznou chybu!" vytrhnu se ze sevření jejích ručiček a tiše zakleju.

Když se jí pár okamžiků na to zahledím do očí, málem mi to podrazí nohy. Ani smutné štěně neumí takový pohled. "Jsem tak hloupá... Jistěže nechceš být se mnou, jistěže nejsi jablíčko jako já... Rozumím, Terry, asi jsem se naivně nechala unést představou... Nemiluješ mě takovou, jaká jsem... Ne, ne..." brečí. Ale ne. Proč vždycky brečej? Co mám dělat?

"Ale ne! To není pravda, Pomme! Já... já tě miluju, přesně takovou, jaká jsi, jsem jablko milující svou jablečici, ale..." lžu. Zase. Pro Boha živého, proč jsem takový idiot? 

"Vážně?" Oči se jí úplně rozzáří. Nesnáším se, nesnáším se, nesnáším se!

"Samozřejmě," pokusím se o úsměv, ale dokážu si představit, jaký škleb je na mé tváři právě k vidění. 

"Tak jakou chybu jsi udělal?"

Už žádné další lži, žádné další lži! "Ehm... No, během té doby, co jsme se neviděli, jsem... umch, jednou jsem podlehl lidské ženě a... smilnil jsem..."

"Tak tohle tě trápí! Ale Terry, s tím si vůbec nedělej starosti, to je v pořádku. Jsem si jistá, že ti to pomohlo si uvědomit své jablečné já... Nelíbilo se ti to, že ne?"

"Ne... Jistěže ne..." 

"Vidíš. Je to jen důkaz, že nejsi člověk a nenacházíš zalíbení v lidských... činnostech."

"No..."

"Jestli je to všechno, ráda bych ti představila své přátele." 

Ukázala na několik jablek různých barev a velikostí vyrovnaných v řadě. 

"Tohle je Ilja, Frida a Helga. A tady Tommy, Stefan a Klement, známe se s ním teprve chvíli, ale je to moc fajn jabko. Hned jak jsem se s ním potkala, věděla jsem, že si budete rozumět."

Následující tři hodiny byly nejdivnější hodiny mého života. Strávil jsem je konverzací... s jabky. Propánaboha! Celou dobu jsem se těšil, až se vrátí Olin... kam vlastně šel? No, zkrátka, odtamtud, kam šel. Ale za její rozzářenou tvář, za to štěstí, kterým posvítila celou místnost, celé město, celý širý svět, za to to všechno stálo.

Nakonec jablka oznámí, že už musí jít, tak je Pomme naskládá s nevídanou opatrností zpátky do tašky a chystá se s nimi k odchodu. 

"Víš, nechtěla jsem to říkat před nimi, ale napadlo mě, že by mi Ilja s Helgou mohly dělat družičky, co ty na to? A Nicki, samozřejmě..." 

"Nicki... to je ta zelená?"

Pomme se zamračí. "Ne, ty hloupý. To je přece Stefan. Nicki dnes nemohla přijít, ale neboj, brzy tě s ní seznámím."

"Dobře..."

"Děkuji ti za krásné odpoledne, myslím, že jsme si to všichni užili."

"Nápodobně." 

Na rozloučenou si vysloužím polibek, doprovodím je ke dveřím a po návratu do pokoje několik minut mlátím hlavou do stěny.