Ta holka je jablko!

6. Terry

Už jsem to nemohl vydržet. Ráno jsem se probudil a cítil, že bych nepřežil další den bez ní. Navíc mi došlo, že svatební přípravy určitě zaberou pár dní, takže to bude do Pomminých narozenin akorát. Hodil jsem tedy do sebe snídaní, sedl na vlak (stále mi nikdo z mých milých rodičů nekoupil auto) a rázoval si to za svou milovanou.

Už asi půl hodiny spokojeně sedím u okna, kupé zcela prázdné, dívám se na přírodu za oknem a je mi dobře. Pak ale na vlak spadla smrtící bomba. A když to neřeknu tak mírně...

"Nazdár, kámo, hledám tě po celym vlaku!"

...přišel Olin.

Mám co dělat, abych nešťastně nezavyl. Co tady probůh dělá?

"Terry, Terry, Terry, jistě se teď divíš, co tady ten úžasný člověk dělá?"

Ano, ano, přesně tak, úžasný člověče.

"Když jsi mi napsal, že se jedeš ženit, nemohl jsem to nechat jen tak, to samože. Neměj strach, tvůj kámoš ti zařídí tu nejlepší rozlučku ae svobodou, cos kdy zažil."

Zamračím se. "Nemyslím, že by člověk měl rozlučky se svobodou každej tejden..."

"Jo, kamaráde, na nic nemysli, Oliňák Lívanecňák všecko zařídí. Leda že bys myslel na to, že se nakonec nechceš oženit, to bych bral! Vím, že tě mé rozmlouvání sere, ale za pár let budeš litovat, že..."

"Mlč."

"Fajn, fajn."

Olin se neposadí, postaví se k oknu, vystrčí z něj lokty a čumí ven.

Jak se ho mám zbavit? Nemůže jet se mnou, všechno mi zkazí. Proč jsem mu psal? Proč jsem neschopnej si něco nechat pro sebe? Vskutku, není nic, co by Olin nevěděl. I když nechci, musím mu vždycky všechno říct, abych mohl normálně dýchat. Asi je to má malá závislost. A pěkně mi znepříjemňuje život! Jen jedinou věc ze svého života jsem před ním utajil - ten romantický rituál, ten navždy zůstane jen mezi mnou a Pomme...

Pomme. Má krásná a dokonalá Pomme. Za pár hodin ji uvidím. Srdce mi pleská, docela jásá! Pořád dokola si představuju její výraz, až mě uvidí... Bude tak šťastná. Možná mi skočí do náruče a pak se budeme líbat a vše bude tak vášnivé a půjdeme spolu čurat ke stromu...

"Tváříš se jako Neoliňák, vole. Nech mě hádat - myslíš na tu svou snoubenku?"

Neoliňák je Olinův univerzální výraz pro všechna sprostá slova a nadávky. A jo - sakra, zase mě prokoukl. Jak může být takový... ehm, Neoliňák... tak bystrý? To mi zkrátka hlava nebere. (Mimo jiné - dá se vůbec o Olinovi říct, že je Neoliňák? Totiž, to označuje veškeré objekty, které nejsou Oliňákem, neboli Olinem. Ale nazveme-li Oliňáka Neoliňákem, skloubíme tak dvě věci, které se zcela vylučují. Logicky - Oliňák nikdy nemůže být Neoliňák a Neoliňák nikdy nemůže být Oliňákem... Pokud je však dle Oliňáka slovo Neoliňák synonymum pro všechny blbce, debily, kretény a jiné takové, pak Oliňák nikdy nemůže být ani nikým z té skupiny. Ten kluk to má fakt dokonale vymyšlený. On fakt nebude Neoliňák... Achich ouvej, proč tolik myslím? Ale jak může člověk nemyslet, pokud není Oliňák?)

Raději ukončím své myšlenkové pochody, postavím se vedle Olina a koukáme spolu z okna. Několik vteřin, než mi do obličeje vlétne kouř.

Opustím prostor okénka a zase si sednu. "Ježiš, Oline, to musíš hulit i tady?"

"Kdekoli, kdykoli... Žádná překážka není dost velká překážka," prohlásí vážným hlasem, až mě to posune k hloubání nad svým bytostně vnitřním já, smyslem života, podstatou vesmíru a téměř dojme k slzám.

Zbytek cesty se snažím Olina ignorovat, zatímco on stále a neustále něco mele. Myšlenkami se obracím ke své Pomme a z toho citového vzrušení mě brní prsty. Tolik let... Jak jsem bez ní mohl vydržet? Celé své mládí jsem strávil čekáním na ni a dnes, dnes konečně nastal ten den, o kterém jsem snil, po kterém jsem tak nesmírně toužil. Je to vůbec možné?

Když vlak zastaví v cílové stanici, znervózním. Kdyby nebylo Olina, pravděpodobně bych nesebral tu sílu vystoupit z vlaku. Jdeme městečkem, ve kterém už jsem tak dlouho nebyl, ale stejně bych nezapomněl na jedinou jeho část. A všechny ty vzpomínky jsou spojené s ní - s mou snoubenkou. Měli bychom se vydat ulicí dolů a donést si ke strejdovi Leovi naše věci, já to ale nedokážu, musím ji hned vidět, už ani minutu!

"Na, běž tudy dolů, malý modrý dům," vyšlu Olina s věcmi. Jeho protesty ignoruji, ani je neposlouchám...

Zabočím doprava a po hlavní běžím až k jejímu domu. Přelezu plot, jako jsme to dělávali jako malí a vzpomínám, kde měla Pomme pokoj... Však jsem jí do okna házel šišky, jak bych mohl zapomenout? A teď to z nostalgie udělám znovu, bude to tak romantické.

Držím šišku asi pět minut, než se odhodlám hodit. Dalších pět minut mi trvá, než se trefím do toho okna.

Okno se otvírá a vykoukne z něj ona. Oči mi málem vypadnou z ďůlků. Je tak krásná! Trochu vyrostla, do výšky i do šířky, ale jinak je pořád stejně úžasná.

"Co... Co tady děláš?" ptá se.

"Dodržuji svůj slib. Přijel jsem na naši svatbu," odpovím a usměju se.

"Cože jsi? A co jsi zač?"

Ona si mě nepamatuje? Au. Mé srdce je zlomené. "Jsem Terry."

"Ach, to jsi ty, Terry? Vypadáš jinak. Pojď dál."

Srdce už je zase opravené! Obejdu dům, to už Pomme otvírá domovní dveře a pouští mě dovnitř. Sedneme si v obýváku, Pomme mi nabídne oříšky, ale já zavrtím hlavou. Je to tak zvláštní zase ji vidět.

"To už je let, viď?" povzdechne si Pomme. No... nevypadá tak šťastně, jako v mých představách.

"Vypadáš smutně. Myslel jsem, že mě ráda uvidíš."

Další povzdech. "Víš, Terry, vybral sis špatnou chvíli. Dnes jsem byla na pohřbu své nejlepší kamarádky..." svěří se mi a začne plakat.

Ne, ne, to ne. Co se dělá když holka pláče? Co mám říct? Bože, bože, nepropadat panice, nepropadat panice! Řekni něco! "Lívanec," vyhrknu, vykulím oči a čekám, co se stane.

Zabralo to! Pomme si utírá slzy a usměje se na mě. "To je život... Teď je Tori na lepším místě."

"Jak umřela?" zeptám se ze zvědavosti.

Pomme se znovu mračí. "Byla zavražděna... Ale to neřeš."

Si pište, že nemít plnou hlavy svatby, tak bych to teda řešil! Zavražděna? Kdo by to sakra neřešil? Snad jen zamilovaný Neoliňák...

"Dobře."

"No, ráda tě zase vidím. Zdržíš se ve městě dlouho? Klidně se můžeme zase kamarádit."

"Budu tu napořád, Pomme. Jsme snoubové, pamatuješ? Přijel jsem si tě vzít, jak jsem říkal."

"Ach, Terry, jistěže pamatuji... Tehdá jsem tě tolik milovala. Vlastně jsi jediný kluk, kterého jsem kdy milovala."

To mě zahřeje u srdíčka.

"Ale nemůžu si tě vzít, to nejde..."

Au. Srdíčku je zas zima. "Co? Jak nemůžeš? Proč?"

"Hodně věcí se změnilo..."

"Moje city k tobě ne,"  a snažím se být silný.

"Jde o to, že..."

"Někoho máš?"

Pomme zavrtí hlavou. "Ne, ne, to ne. Jde o to, že já už nejsem člověk, Terry."

Mám strach. Kousl ji upír? Nebo jiná obluda? Moje Pomme! "A... a... co jsi?"

"Jsem jablko."

Ach! Tak ta holka je... Jablko?!