Ta holka je jablko!

2. Pomme

Irena se na mě mračí, ruce zkřížené na prsou.

"Ne, ne, ne," šeptám a z očí mi tečou slzy. "Víš dobře, že tohle nemůžu! Jak mě do toho můžeš nutit?" Cítím, že se každou chvíli rozbrečím. Tohle psychicky nezvládnu.

"Koukej to sníst!"

"Ne, Ireno, to nejde!"

V tu chvíli mi přistane facka. "Au!" vykřiknu a chytím si rudnoucí tvář do dlaně. Ta sedla.

"Já ti dám Ireno! Co se s tebou pro Boží rány děje? Jestli ti tohle tvoje matka trpí, tak já ti to rozhodně trpět nebudu!"

Oči se mi plní slzami. "Kate není moje matka! A ty nejsi moje babička! Nejste moje rodina, už ne, chápeš?"

Irena se napřáhne a shodí talíř s žemlovkou, kterou mě chtěla donutit sníst, na podlahu. Slyším, jak se talíř tříští na střepy. Irena na mě chvíli hledí, vypadá vzteky bez sebe, a pak se beze slova otočí a odejde.

Už toho mám tak akorát dost. Kašlu na všechno, kašlu na svoje věci. Už jsem tady tři dny a protrpěla jsem si hnusné šikany ažaž. Irena bývala moje babička, než jsem si uvědomila, že nejsem člověk, že nejsem jako oni. Nedovede tolerovat, že jsem jablko a rozhodně nemohu jíst jablečnou žemlovku - už jen pohled na to mi zvedl žaludek. Jak by se vám líbilo, kdyby vaši sousedku upekli s rohlíkem a skořicí a dali vám na ni příbor?

Lidé jsou hrozně krutí a netolarentní - zvlášť k nám, jablkům. Když už nás chtějí pojídat, budiž, v našich životech je to normální. Ale dívat se navzájem na svá mrtvá těla a ještě se uchvátit ke kanibalismu? Ne, děkuji, bezcitná Ireno a další podobní!

Kráčím po silnici pryč z jejího domu, rozhodnuta, že už se tam jaktěživ nevrátím. V kapse nesu Tori, svou nejlepší kamarádku, a snažím se usušit slzy. Vztek a zloba ale brzy smutek zaženou.

Irena bydlí v osamělé směti několika domů, od nichž na míle daleko nic kromě polí a lesů nepohledáte. Takže nás čeká několikakilometrová cesta mezi poli, než se někam dostaneme.

"Víš, Tori, nevíš, jak je těžké mít tohle hrozné lidské tělo. Chtěla bych vypadat jako ty, jako ostatní jablka," svěřím se Tori a vezmu ji do dlaně. "Jsi tak krásná, víš to? Krásné, dokonalé jablko, které všichni berou jako jablko. Nemusíš se vypořádávat s lidmi, kteří ti denně lžou do očí a chtějí, abys byla někým jiným."

Ale abych byla upřímná, mám i jednu lidskou kamarádku. Rodiče ji pojmenovali Nicholas, ale ona si říká Nicki. Vypadá jako kluk, má klučičí tělo, ale Nicki je holka a její okolí to nechápe. Jsme na tom vlastně docela podobně, ale ona má svou komunitu a zástup lidí její situaci rozumí - já jsem úplně sama. Já nejsem člověk. Ona ano, jiné pohlaví, ale pořád člověk.

Podle Tori jsem taky krásná. Velká a zelená. Lidé to možná svými smysly nevidí, ale má jablka mě tak cítí - jsem zelené jablko, patřím mezi ně a oni to vědí, milují mě. Jablka jsou mírumilovná stvoření, všichni se máme rádi. Neválčíme, neubližujeme si navzájem, jsme lepší než lidé.

Asi za hodinu u mě zastaví protijedoucí auto. Zarazím se, okénko starého auta se otevře a vykoukne otrávený obličej mé bývalé sestry. "Hni tim hrošim zadkem a nastup si," řekne mi místo pozdravu a já ji poslechnu, neboť už jsem unavená. Jablka nejsou stvořena k pohybu.

Nasednu si do auta a Lotty se začne otáčet. Jsem ráda, že mě veze domů a ne zpátky k Ireně.

"Babička mi volala, žes zdrhla, co zas vyvádíš, Pomčo?" vyzvídá Lotty, zatímco projíždíme lesem, ale nemyslím si, že ji to doopravdy zajímá

Zamračím se a při vzpomínce na tu hrůzu se mi zvedne žaludek. "Nutila mě sníst žemlovku! Upekla ji a dala to přímo přede mě! Proboha, promiň, Tori, vím, že už to nechceš slyšet..." Tori je hodně citlivá.

Lotty si dlouze povzdechne. "Znáš babičku né. Nekamarádí se s jabkama."

Lotty je fajn, byla to dobrá starší ségra. Jako mladší jsme se často hádaly a ještě pořád se hádáme, ale ona se mě nikdy nesnaží přesvědčit, že jsem člověk. Dělá si ze mě legraci a vím, že jí to přijde šílený, vím, že ve skutečnosti není na mé straně, ale alespoň na mě není zlá.

"Měla jsi jet se mnou," vyčtu jí. "Vždycky jsme jezdily spolu."

"Je mi jednadvacet, Pomme. Už nehodlám jezdit k babičce na prázdniny."

"Ani já ne."

"Ale ty jsi malá."

"Je mi osumnáct, Lotko!" ohradím se.

Lotty se ušklíbne. "Jsi malý, nezralý jablíčko. A osmnáct ti ještě není."

"Ale bude! Už brzy. Budu zralá a chutná."

Auto se trochu zatřese, jak se má mohutná sestra směje. Kdyby Lott byla jablko, ostatní jablka by si ji pletla s melounem. Ani já nejsem zrovna hubeňour, ale štíhlé holky jsou jako ohryzky - a co s nimi? Já nejsem ani ohryzek, ani meloun, zkrátka zdravé, šťavnaté jablíčko, jak má být.

"Jak se ti šlo, v těch holinách?" zeptá se Lotty se smíchem. Ona se totiž velmi ráda směje, to se mi na ní moc líbí.

"Ne moc dobře," odvětím upřímně. Nohy mě bolí jako čert.

"Tak co budeš dělat celé prázdniny? Na návštěvě u babičky jsi moc dlouho nevydržela."

"Budu s Tori a s ostatními, zabavíme se. A taky se budu vídat s Nicki. A mám brigádu - budu vedoucí na táboře, jako loni."

Lotty už se zase tlemí jako kůň. "No ty bláho, ty jsi fakt případ. Vzala bych tě se mnou a s Ember na nějaký fesťák, ale..."

"Ember mě nesnáší. Bez její přítomnosti se vážně obejdu. Pedofilka jedna praštěná! A mně říká, že jsem divná. Víš, že spala s Adamem Dasherem? No blé!"

Zbytek cesty pomlouváme Ember a smějeme se, především Lotty se směje, auto se třese, Tori má taky dobrou náladu a na chvíli je mi vážně hezky, na chvíli zapomenu, jak je všechno těžké.

"Měla by ses taky s někým vyspat," podotkne Lotty a zachichotá se. "Třeba by ti to odkyselilo hlavu."

Naznačím, že mi je na zvracení. "Ježiši, Lotko, to je úchylný. Vidělas někdy kluka, co by to dělal s jablkem? Jak tě to vůbec mohlo napadnout! Ble!"

"Máš zajímavý nápady, dneska prohledám internet."

"Lotty! Fuj! Prasáku! Ty taky s klukama nespíš."

V tu chvíli Lotty prudce zabrzdí u krajnice a vypne motor. S vážným výrazem se na mě zahledí a pomalu přibližuje obličej k mému uchu. Začíná mě to děsit. Urazila jsem ji? Zlobí se?

"Chceš říct tajemství, Pomme?" zašeptá a tělo se mi rozechvěje.

"Já s klukama nemůžu spát..."

Nasucho polknu a trochu pokrčím obočí. "A proč ne?"

Lotty se zhluboka nadechne a odpoví: "Snědla bych je."

To už se auto zase roztřese pod vlnami Lotčina šíleného smíchu. Neubráním se tomu také, a tak sedíme v autě na osamělé silnici, smějeme se jako blázni a já se jen tiše modlím, aby se auto nerozpadlo dřív, než vůbec stihneme nastartovat.