Ta holka je jablko!

8. Pomme

Dnes lehám do postele se silnou únavou. Stalo se toho tolik... Snažím se nemyslet na Tori, nechci plakat, už nechci. A tak občas myšlenkami zabloudím k Terrymu Scotchovi, který mě dnes naprosto šokoval.

"Jablko. Aha. Dobře.... Jak?" vyptával se.

Povzdechnu si. "Vždycky jsem jím byla. Ale nevěděla jsem to. Víš, Terry, celý život jsem si připadala mezi ostatními lidmi jiná, divná... Ale až před čtyřmi lety jsem prozřela. Uvědomila jsem si, kdo jsem, co jsem. A od té doby už vím, že nejsem člověk," snažila jsem se mu to vysvětlit. Stejný příběh už jsem vyprávěla tisíckrát spoustě lidem, ale málokdo mě tak pozorně poslouchal, jako právě Terry. Ten se jen tvářil zmateně.

"Ale Pomme," usmál se na mě. "I já se vždy mezi lidmi cítil zvláštní. To ale neznamená, že nejsem člověk..."

"Nevím, jak to máš ty, Terry. Ale hádám, že ty člověk jsi. Proto si tě nemůžu vzít," připomenula jsem to důležité.

"Proč?" pořád nechápal.

Ach, ti lidi jsou tak hloupí, tak natvrdlí.

"Protože já jsem jablko," prohlásila jsem už asi posté - kolikrát ještě budu muset opakovat tuhle větu, než to svět kolem mě konečně pochopí?

Terryho výraz ve mně probouzel potřebu ho obejmout a utišit.

"Ale..." hlesl. "Ale mně to nevadí. Já tě miluju takovou jaká jsi, chci tě milovat a chránit i jako jablíčko."

Nezapírám, že mě ta věta zahřála u jadérka. "Terry... Tady přece nesejde na tom, jestli ti to vadí, nebo ne." Pomalu mi s tím hochem docházela trpělivost, ale snažila jsem se brát ohled na jeho city.

"Tak na čem záleží? Já nerozumím, Pomme, na čem záleží?"

"Já jsem jablko. Ty jsi člověk."

"No a?!" téměř křičel zoufalostí, viděla jsem mu ji na očích. "Říkal jsem, že mi to..."

"Ale mně to vadí! Viděl jsi někdy někoho, kdo by si bral jablko? Lidi si berou lidi! Jablka jablka! Jsi úplně... Jsi člověk! To je nechutný, Terry, jablko a člověk, to je moc nechutný!"

Poté jsem v jeho očích spatřila pochopení. "Aha," zašeptal a začal se zvedat. "Ne, víš co, já to chápu, Pomme, jsem ti odpornej, nechceš mě. Celý život jsem strávil čekáním a myšlením na tebe, protože jsem si tě měl vzít, ale... Ne, už nic neříkej... Vím, že jsem byl naivní blbec, vím to. Prostě mě nechceš!"

"Nechci, ale... Terry počkej!"

Terry se ale ani neohlédl, zmizel v chodbě a za chvíli se za ním zavřely dveře.

Složila jsem hlavu do dlaní a udělalo se mi špatně. Ublížila jsem Terrymu, který mě miluje a je na mě hodný. Nezachovala jsem se jako správné jablíčko.

Usínám a tyhle myšlenky mi běhají hlavou. Jablíčka jsou přece hodná, nikdy nikomu neubližují. Jistě, najdou se i jablka, která nejsou úplně hodná... Třeba Igor zranil Tořiny city... Tori. Zase se mi chce brečet. Teď nesmím, teď nesmím, opakuji si v duchu pořád dokola.

Co se snažím říct -  i jablíčka občas dělají špatné věci, ale zlých jablek je málo, tak málo. A každé jablko svůj čin napraví, případně je potrestáno. Například Igor byl oloupán. Já to ale napravím, musím to napravit!

Seskočím z postele a ihned toho zalituji. Všichni kamarádi spí, měla bych se snažit být potichu, abych je nevzbudila. Jablíčka bývají ohleduplná. 

Docupitám před dům, když mě napadne, že jsem se možná mohla nejprve obléknout. Letět přes půlku městečka jen v kalhotkách by asi nebyl nejlepší nápad. Na chodbě sáhnu po kabátu své sestry a už mě nic nezdržuje, abych se ulicemi vydala až k domu Leonarda Scotche. Zhluboka se nadechnu a dlouze zazvoním. Vyčkávám. 

Po několika minutách se dveře otevřou a v nich se objeví přísný obličej Lindy Scotchové. Naskočí mi z té baby husí kůže. "Nesnáším, když mě někdo budí uprostřed noci," řekne místo pozdravu.

Pokusím se o plachý úsměv. "Dobrou... noc, slečno Scotchová. Můžu dál?"

Lindino běžné mračení se promění v extra zamračené mračení. "Teď? Spadla jsi z višně?"

"Z jabloně," přitakám a úsměv ještě roztáhnu. "Přišla jsem navštívit Terryho."

"Nesnáším Terryho," poznamená Linda Scotchová, ale otevře mi dveře a pustí mě dál. Ukáže na schody a sama zmizí v nějakých dveřích. Chvíli přemýšlím kdo spí v kamaších a flísové mikině, ale raději, ze strachu o svůj život, nic neříkám a vydám se po schodech nahoru.

Jak brzy zjistím, dům je vskutku malý a nahoře jsou jen dvě místnosti. Otevřu jedny dveře a mám štěstí, zahlédnu spícího Terryho. Rozsvítím.

"Terry?" zašeptám, kdyby mě snad mohli Linda s Leonardem slyšet. "Haloo, Terry, vstávej."

Přistoupím k jeho posteli a cvrnknu ho do nosu. Konečně se probere.

"Co? Co to? Umchh? Pomme? Co tu... To je teda živej sen," vymumlá ze sebe, oči si zakrývaje dlaní. 

"Tohle není sen," opravím ho a na důraz jej znovu cvrnknu do nosu.

Terry se pomalu posadí a zmateně se na mě dívá. "Co tu děláš?"

Sklopím pohled. "Víš... Necítila jsem se vůbec dobře kvůli našemu poslednímu rozhovoru. Ublížila jsem ti a to správná jablíčka nedělají. Moc mě to mrzí."

"Jo. Aha. No... to neva. Nemůžeš za to."

"Takže jsi v pohodě?" hlas mi nadskočí.

Terry si povzdechne. "Ne! Jistěže ne, mám srdce zlomené vejpůl!"

"A to nemohu dopustit. Ale přemýšlela jsem o tom, víš... Já jsem jablko, ale ty mě přesto miluješ. A já kdysi moc milovala tebe, přestože jsi člověk, a nějaké city ne a ne odeznít, ani po té době, ani přes to všechno... A tak jsem si řekla - cožpak může vzniknout tak silný citový vztah mezi jablkem a člověkem? Ne, samozřejmě že ne. To není možné. Takto se milovat mohou jen dva lidé nebo dvě jablka a tak mi došlo..."

"Že bys mohla přece jen být člověk? Páni, ani netušíš, jak jsem hrdý, žes díky mě znovu našla své lidství!" Terryho obličej se dočista rozzáří, až mě zabolí, když zavrtím hlavu a jemu se vrátí smutný výraz.

"Ne. To ne. Spíš jsem myslela... Myslím, že ty bys mohl být jablko jako já," vyslovím to a nyní zářím já.

Terry na mě tiše hledí a nemám zdání, co si může myslet. "Já a... jabko?"

Horlivě přikyvuji. "Uhm, uhm! Chápej... oba jsme si celí život připadali jiní, my jediní jsme si doopravdy rozuměli - spolu. My oba jsme schopni k sobě cítit lásku navzájem. Bylo osudem předurčeno, abychom se poznali a zamilovali se a po celá ta léta v sobě neuhasili své city, protože nejsme lidé. Jsme jablka! Myslíš, že je to možné Terry? Myslíš, že bys mohl být jablko? Cítil ses tak někdy?"

"A kdybych byl jablko... pak by sis mě vzala?"

"Jistě!"

Tajím dech a čekám, co mi odpoví. Jsem celá napjatá. 

"Když se nad tím zamyslím... vlastně ano. V některých chvílích v mém životě jsem pocítil náznaky, že bych mohl možná být jablko..."

Zajásám a vrhnu se na Terryho, abych ho objala. Pevně ho sevřu, když se z druhé strany místnosti ozve cizí hlas.

"Co to má bejt, Terrouši? Návštěvičky? No to jsou podmínky, takhle Oliňák nemůže vůbec spát..."