I need only one thing... (Niam) cz

8.

Niall

Nebyl jsem od přírody vznětlivý člověk, ale těch pár slov napsaných na tom malém kousku papíru mě opravdu hodně naštvalo. A tak jsem bez přemýšlení udělal tu jednu jedinou věc, která mi v tu chvíli přišla na mysl.

Liam

Když jsem se nad ránem vrátil od Nialla necítil jsem se zrovna dvakrát dobře. Ale nemohl jsem se už déle dívat na jeho krásnou andělskou tvář, kterou rámovali jeho blonďaté vlasy a tvořily mu tak dokonalou svatozář.

Ten vzkaz co jsem mu nechal na posteli jsem nemyslel vážně. Ale moje pyšné já si nemohlo pomoct. Chtěl jsem ho trochu ranit. A ve svých snech jsem si představoval, jak za mnou sám přileze po kolenou a bude mě prosit a já mu nakonec přes velké přemáhání odpustím. Jenže mě ani nenapadlo, že by to třeba mohlo být úplně jinak. Že by třeba nemusel vůbec přijít, prosit mě a to nejhorší, že bych o něj v konečném důsledku mohl i přijít. Ale tohle všechno vykládejte mé sobecké mysli, která se stará jen sama o sebe. A zajímá ji jen to, z čeho bude mít nějaký prospěch a užitek.

A tak zatím co jsem se marně snažil přijít na jiné myšlenky mi někdo u mých vchodových dveří stisknul tlačítko zvonku a nehodlal ho jen tak pustit. Nejdříve mě napadlo, že asi ani nepůjdu otevřít. Ale po pár minutách kdy už se to otravné zvonění nedalo vydržet jsem zvedl své ctěné pozadí ze své rudé, kožené sedačky a uráčil se jít otevřít.

Po otevření dveří jsem ale musel čelit rozhněvanému blonďáčkovi, který mněl na tváři ještě stopy slz a v pravé ruce drtil kus zmuchlaného papíru. Místo pozdravu z jeho úst ale vyšlo pouze:

,,Z celého srdce tě nenávidím Liame Payne rozumíš. Nenávidím'' zakřičel mi do obličeje.

A ještě než jsem stačil vůbec nějak zareagovat mi hodil zmuchlaný kus papír k nohám. Pak už jsem jen zahlédl jeho záda, když utíkal pryč.

Ještě chvíli jsem tam tak stál než mi došlo že tohle jsem opravdu podělal. Teď jsem konečně mněl to co jsem chtěl. V jeho očích jsem byl ten největší hajzl. Až mě z tohohle náhlého procitnutí píchlo u srdce.

Pak mi ale pohled sklouznul na zmuchlanou kuličku papíru a tak jsem ji zvedl a šel zpátky do svého obýváku. Nejdříve mě napadlo, že to asi bude ten můj vzkaz pro Nialla což taky opravdu byl. Ale z druhé strany tam bylo ještě něco připsáno úhledným písmem.

Když je člověk zamilovaný chová se někdy jako slepý. Protože pouze naše srdce nám vždy dokáže ukázat tu správnou cestu, když nevíme kudy kam. A v tu chvíli kdy se rozhodneme je nám už úplně jedno po jak trnité cestě budeme muset jít abychom dosáhli našeho vytouženého cíle. Jediným problémem může být jenom to, když nám někdo během té strastiplné cesty ty oči otevře anebo nám samotným dojde jak je ten náš cíl sice krásný ale nedosažitelný...

Dočetl jsem tichým hlasem a dal si hlavu do dlaní. Bylo mi jasné, že tenhle dopis Niall napsal o nás dvou. A jediné co mě v tuhle chvíli napadlo bylo že se musím jít Niallovi okamžitě omluvit. A nehodlal jsem se vzdát do té doby, dokud mě nevyslechne a neodpustí mi.

A tak jsem každý den ráno vstal abych mu ještě ráno před odchodem do práce stihnul koupit pugét těch nejkrásnějších rudých růží. Bohužel se ale moje snaha nesetkala s úspěchem. Protože i když jsem zvonil, klepal, prosil, škemral a omlouval se Niall mi nikdy neotevřel a zůstával za zamknutými dveřmi svého domu jako Zlatovláska ve svém nedobytném hradu.

A tak jsem každý den odcházel od prahu jeho dveří s pocitem, že jestli mi brzo neotevře asi se z toho všeho dočista zblázním. Jedinou útěchou mi byl pouze fakt, že každý pugét růží vždy zmizel. A tak jsem se mohl alespoň utěšovat, že skončil u Nialla ve váze a ne ve špinavé popelnici...