Alfa a Omega

Epilog

Do školy jsem se nakonec vrátil až následující úterý, o devět dní později. Chtěl jsem mít jistotu, že to zvládnu a také jsem se potřeboval psychicky připravit na všechny ty zkoumavé pohledy, kterým jistě neuniknu.

A přesně tak, jak jsem předpokládal, ve škole okamžitě zaznamenali, že je u mě něco jinak. Hlavně tedy alfy. Patrikovi stačil jediný pohled na mě, aby poznal, že od téhle chvíle má smůlu a já již patřím někomu jinému.

A to jsem si vzal kolem krku ten Kosťův šátek, abych nebudil zbytečně pozornost svou značkou. Ovšem každý alfa pozná spárovaného omegu na první dobrou a jinak tomu nebylo ani u Patrika.

Ten jeho zklamaný výraz mě docela těšil a ještě více mě těšilo, že si odpustil jakékoli trapné poznámky.

Iva, moje kamarádka ze třídy, se o hodině šeptem vyptávala na podrobnosti, a připadalo mi, že i někteří učitelé se na mě dívali trochu jinak, ale možná jsem si to jenom sugeroval.

Asi proto, že jinak jsem se cítil hlavně já. Tak nějak dospělejší a sebejistější. To pomyšlení, že už na nic nejsem sám, že teď jsme na všechno dva, mi dodávalo na klidu a jistotě.

Během těch posledních dnů se pouto mezi námi úplně ustálilo a mně nyní připadalo jako kdyby nějaká Konstantinova část byla stále se mnou. A přestože jsem to považoval za nemožné, měl jsem pocit, že občas dokážu skrze naše pouto poznat, co se s Kosťou děje. Jestli je třeba šťastný, naštvaný nebo podrážděný.

Když jsem to zmínil před Konstantinem, řekl, že je to možné, ale zkušenost s tím samozřejmě neměl. Navíc každý pár a každé pouto bylo jiné a mělo své zvláštnosti a odlišnosti.

Po skončení odpoledky jsem se zdržel v kabinetě učitelky na češtinu, která mi chtěla předat další materiály a také ukázat kapitoly, které se mám doučit. Přece jen jsem celý týden zameškal.

Naštěstí od pondělka probíhaly ústní maturitní zkoušky, takže učitelé měli jiné starosti, a proto písemky tento týden omezili na minimum. Což jsem velmi ocenil.

Na prázdné chodbě jsem nečekaně vrazil do Chrise.

„Čau, co ty tady děláš?" podivil jsem se. „Myslel jsem, že budeš doma a šprtat na maturitu."

Věděl jsem podle rozpisu, který visel na dveřích třídy čtvrťáků, že Chris jde na řadu zítra v deset.

„Poslední den před zkouškou už bych se stejně nic nenaučil a potřeboval jsem se tady stavit pro nějaké papíry."

„Nebo jsi spíš přišel vyzvídat od ostatních, jak to probíhalo, co?"

„To taky," připustil.

Potom přistoupil o něco blíž, jeho nesouměrně zbarvené oči mě detailně studovaly. „Takže nakonec dopadlo všechno, jak mělo."

„No...ano. Já a Konstantin jsme..."

„To vidím," ani mě nenechal domluvit, „tedy hlavně cítím."

„Je to hodně znát?" zeptal jsem se a trochu zrudl. Připadalo mi hloupé se ho ptát, ale byl jsem zvědavý.

„Je to cítit na hony daleko," odfrkl si. „Předtím jsi voněl jinak, teď jsi cítit po něm," dodal s jistou lítostí v hlase.

A já si pomyslel, že právě tahle změna ostatní alfy nejvíce odradí.

„Ach jo," povzdechl si poněkud teatrálně, „jak já tomu tvýmu Konstantinovi závidím."

Nic jsem na to neřekl a tak jsme mlčky sešli dolů po schodech až k liduprázdným šatnám. Poslední hodina skončila před nějakou dobou a většina studentů dávno opustila budovu.