Alfa a Omega

19. Tau (τ)

Kdyby moje tělo nebylo právě pod palbou všech možných hormonů, asi bych si tu cestu nočním městem rozmyslel.

Pravděpodobně bych si pak dokázal v hlavě srovnat, že omega v počínajícím heatu by neměl běhat po temných ulicích, kde na něj může vystartovat jakýkoli alfa.

Bohužel všechny moje myšlenky se momentálně omezovaly pouze na jednu jedinou: Konstantin. Můj alfa. Musím k němu.

Na nebezpečí jsem nepomyslel, přesto mi nějaký zbytek pudu sebezáchovy radil, abych se vyhýbal velkých shlukům lidí a hromadné dopravě. Z toho důvodu mi cesta ke Kosťovi domů trvala pěkně dlouho.

Navíc jsem na sobě stále více cítil všechny nepříjemné příznaky, které se každým okamžikem zhoršovaly. Nutil jsem se proto do spěchu a opuštěnými uličkami a křižovatkami probíhal sprintem.

Přestože jsem tušil, kde se Konstantinův byt přibližně nachází, několikrát jsem zabloudil. A teprve na potřetí jsem objevil tu správnou ulici a ten správný cihlový dům. Celý zpocený, s buším srdcem a klepajícíma se nohama, neboť jsem skoro celou cestu běžel, jsem s úlevou stiskl zvonek se jménem K. Ritter.

Zvonil jsem dobré dvě minuty, ale nic se nedělo.

Ne, to ne.

Vůbec mě nenapadla možnost, že by Konstantin nebyl doma. Naštěstí šla právě ven nějaká paní venčit svého jezevčíka a já tak proklouzl do domu.

Vyběhl jsem do posledního, pátého patra. Znovu jsem se opřel do zvonku u Kosťova bytu, ale ani potom se nic nedělo. Zoufalstvím jsem začal bušit do dveří, zatímco slzy frustrace mi stékaly po tvářích.

No tak, Konstantine, kde jsi?

Dveře od bytu naproti se otevřely. Ven vykoukl nerudný dědek v trenýrkách, který se na mě ihned rozkřikl: „Proč tu děláš takový hluk, smrade nevychovanej?"

Pohlédl jsem na něj, neschopný najít slova, kterými bych mu odsekl. Když zahlédl moje tváře mokré od slz, o něco zacouval.

Stále nepříjemným hlasem řekl: „Nikdo tam není, ten kluk, co ta bydlí, asi před půl hodinou odešel. A měl dost naspěch. Takže nemá smysl bušit mu na dveře a dělat takový kravál."

„Jo, dobře," hlesl jsem, víc než to jsem ze sebe vypravit nedokázal. Ještě chvíli si mě prohlížel jako nějakého kriminálníka a pak zapadl do svého bytu.

Čelem jsem se opřel o zamčené dveře, pláč mě zcela přemohl. Třásl jsem se a nemohl přestat, nepříjemné mravenčení jsem cítil na zpocené kůži a do toho mě přemáhalo zoufalství.

Potřeboval jsem Konstantina. A on tu není. Co mám dělat?

Když jsem se trochu uklidnil, sedl jsem si trpně na schody rozhodnutý počkat. Dříve nebo později se musí ukázat.

Čekal jsem a čekal, při každém hlasitějším zvuku jsem nadskočil, ale Kosťa nikde.

Začínal jsem propadat beznaději, navíc jsem se cítil čím dál tím hůř. Nejraději bych ze sebe strhal šaty, jak nepříjemně látka působila na mojí kůži, a celé moje tělo bylo napjaté a v křeči.

Teprve když jsem uslyšel hlasité bouchnutí hlavních dveří a zvuky kroků běžících po schodech, věděl jsem s jistotou, že je to Konstantin.

Vyřítil se po schodech nahoru rekordní rychlostí a já byl tak nepopsatelně šťastný, že ho vidím, až mi do očí opět vyhrkly slzy.

„Adriane," vypravil ze sebe, sotva popadajíc dech. Vlasy měl rozcuchané, obličej napjatý a zračily se v něm obavy. Jestli chtěl říct ještě něco víc, nestihl to, protože jsem mu padl do náruče.