Alfa a Omega

23. Psí (ψ)

„Miluju tě," zašeptal jsem někde mezi bděním a sněním, zavrtaný pod pokrývkou v Kosťově náručí s jeho silnými pažemi ochranitelsky ovinutými kolem těla.

Musel jsem mu to říci, i když to patrně bylo zbytečné. Oba jsme nyní jasně vnímali to silné pouto, které se mezi námi dvěma vytvořilo a spojovalo nás. 

„Taky tě miluju," opětoval mi to vyznání Konstantin a líbnul mě do vlasů.

Musela být skoro půlnoc a kdyby pokoj neozařovala malá stolní lampička, tonul by ve tmě. Uplývání času však bylo něco, co jsem během heatu těžko registroval.

Po našich posledních dosti divokých postelových hrátkách, jsem se cítil unavený ale více než spokojený. Nyní jsem si přál jen spát v bezpečí u svého alfy.

Obláček štěstí, na kterém jsem se vznášel, však přerušil nepříjemný zvuk mého telefonu. Chtěl jsem to nechat být, ale volající se zdál neodbytný. A já začínal tušit, kdo je ta nezdvořilá osoba, která mi volá takhle pozdě v noci.

„Máma," potvrdilo se moje podezření, když jsem rukou našmátral svůj zahozený mobil a pohlédl na displej, „a už mi volala dvakrát před tím."

„Slíbils jí, že se ozveš," připomněl mi Kosťa. Na to jsem samozřejmě úplně zapomněl, ale na svoji obranu... Měl jsem jiné starosti.

„Radši to vezmi," vybídl mě, když se telefon znovu rozezněl.

„To nebude příjemný," zabrblal jsem a přijal hovor.

„Adriane, kde jsi?" zaslechl jsem podrážděný hlas svojí matky. „Proč mi to nebereš? A celý den ses neozval."

„Promiň, mami, zapomněl jsem. A nemohl jsem ti to dřív vzít, protože...," v rychlosti jsem vymýšlel uvěřitelnou lež, „...jsme byli v kině a já měl vypnuté zvonění."

Vypadalo to, že moje výmluva matku trochu uchlácholila. „A jak se máš? Všechno v pořádku?"

„Naprosto, byli jsme na večeři a v kině. Před chvíli jsme přišli." Nebylo mi příjemné jí lhát, ale neměl jsem moc na vybranou.

„A kdy zítra dorazíš?"

„Až večer," řekl jsem bez zaváhání. S Kosťou nám zbývá poslední den a já z něj musel urvat co největší kus. Už takhle to loučení nebude jednoduché.

Matce se to příliš nelíbilo: „Večer? A nepotřebuješ se ještě učit? A co úkoly?"

„Všechno mám hotové."

„No dobře," ustoupila nakonec. „A pozdravuj Konstantina."

„Budu," slíbil jsem a s úlevou zavěsil.

„Mám tě pozdravovat," vyřídil jsem Kosťovi, který se na mě zamyšleně díval. Hádal bych, že přemýšlí o tom samém, co já.

„Jak to uděláme zítra?" zeptal jsem se, protože jsme dál nemohli zavírat oči před očividným problémem, který nás čekal.

„Ty se ničeho neboj," zlehka mě pohladil po vlasech. „Já to zařídím."

„Jak?"

„Řeknu tvým rodičům pravdu."

„Ne, to ne," vyděsil jsem se. „Zabijou mě."

„Není jiná možnost."

„A co když tě nahlásí? Budeš z toho mít opletačky. De facto jsi porušil zákon, když ses spároval s omegou, který je pod zákonem. Přestože se jedná jenom o několik týdnů."