𝑬𝒍𝒊𝒔𝒊𝒏𝒂 𝒗𝒐𝒍𝒃𝒂

XVII. Křach

Včera jsem se udobřila s Pepou. Celou noc jsem přemýšlela nad Petrem, ale stejně jsem nemohla přijít na to, jak to dokázal tak dobře zahrát že mě miluje.

Fuj, ty jeho sladké řečičky mi lítají hlavou pořád.

Ráno jsem se probudila vedle Pepy, který tu zůstal. Musela jsem ho vzbudit abych zjistila kolik je hodin, protože on má aspoň mobil.

„Vstávej Pepoo!"

„Huh?" protřel si oči a podíval se nechápavě.

„Kolik je hodin?" zeptala jsem se ho.

„Počkej zajdu se podívat, protože mobil mám u sebe v pokoji" zvedl se a odešel.

Pepa se po chvíli vrátil a oznámil mi, že je půl 10. Okay, spala jsem poměrně dlouho.

„Jo a- na chodbě jsem potkal šéfa a chce tě vidět v 10 na snídani slušně oblečenou" na slovo "slušně" dal důraz.

„No tyvole, zase skončí něčí džus na jeho hlavě" uchechtla jsem se.

„Zapomeň" tak nic no.

Během půl hodiny jsem se připravila, oblékla a nalíčila. Vzala jsem si džíny a nějaký top, nic moc.

---

„Ahooj" řekl Radek hned když mě uviděl.

„Dobré ránko" odpověděla jsem mu když jsem si vedle něj sedala.

„Hele Elis chce tě vidět šéf " řekl Dominik mým směrem.

„Tak ať přijde ne?" řekla jsem ironicky.

„Máš jít za ním do kuchyně, hned" zdůraznil konec a já pochopila, že se mám ihned zvednout.

---

Došla jsem za ním hned když mě uviděl, odložil mobil který ještě před chvílí držel a začal;

„No vidíš, že to jde, konečně si mě poslechla a oblékla si něco..hezkýho" usmál se a já se vyhoupla na linku abych naproti němu jen tak nestála.

„Hele todle chování jsem u tebe ještě neviděla" řekla jsem nervózně.

„Takže, ten včerejšek jsem ti nějak odpustil, sám nevím jak jsem to dokázal, ale jestli se to bude opakovat, tak si mě nepřej" vyhrknul na mě nepříjemně a chytl mě za zápěstí.

Přejel mi mráz po zádech. Tahle věta mi sundala metaforické růžové brýle. Každá buňka v mém těle věděla, že to myslel vážně.

Chvíli je poměrně milej a sladkej a o sekundu později mi "drží nůž u krku".

„Mohl bys prosím přestat říkat takový věci. Děsí mě to. Zníš trochu jako no..."

„..Blázen? Magor?" zařval a v očích se mu blýsklo. V ten moment jsem věděla, že jsem překročila pomyslnou hranici.

Stačil jeden špatný pohyb, jedna špatná věta a všechno šlo dolů z kopce. On a všechno kolem něj.

A tímhle krokem jsem se zřítila z útesu.

Křach

Sklenička na víno, která byla před pár vteřinami vedle něj na lince, byla roztřískaná o zeď. Vykřikla jsem a nadskočila.

Srdce se mi rozbušilo a zornice rozšířily strachem z kluka, který přede mnou stál. Z kluka, o kterém jsem si myslela, že je i docela normální.

Chtěla jsem začít utíkat, ale v ten moment, kdy jsem seskočila z kuchyňské linky, jsem na ni byla bolestivě přimáčknuta jeho tělem.

„Pomoc prosím!" zařvala jsem, v duchu se modlila a přála si, aby sem někdo přišel. Radek, Pepa, Dominik...Petr. Někdo!

Od této chvíle jsem věděla, že s ním nechci mít nic společného.

Jestli jsem na začátku říkala, že vypadá hezky tak teď beru má slova zpět. Je to magor. Neměla jsem sílu na to řvát, jako by mi došel dech.

„Já nejsem blázen!" zařval mi do obličeje a popadl mě za ruce. Vytáhl mě za ně tak, abych mu čelila. Otevřela jsem ústa v němém výkřiku a slzy mi zamlžily vidění. „Rozumíš?" zavrčel a doslova mi drtil ruce.

„To bolí!" zakřičela jsem bezmocně z posledního a vzlykla, když mě zatahal ještě víc. Zavřela jsem oči a hned je zase otevřela, když mi pevně sevřel bradu tak, abych se mu dívala do očí.

„Rozumíš?!" zvýšil hlas.

„Ano!" zařvala jsem, doufajíc, že mě pustí.

Pustil, ale jen proto, že tu vešel Dominik.

„Hej Caline co jí to děláš?" řekl tónem, který jsem u něj neznala. Byla to lítost. Rozeběhl se ke mně a Calin nasraně odešel. Seskočila jsem z linky a Dominik mě pevně obejmul nebo spíš zmáčkl.

„Děkuju moc Dominiku" vzlykala jsem mu do hrudníku.

„Já-já netušil že je tohodle schopný, promiň že jsem nepřišel dřív, promiň, moc promiň" neustále se omlouval. Bohužel, takhle se měl omlouvat Calin.

„Prosím můžu do pokoje?" zeptala jsem se ho. Od této chvíle se hodlám chovat tak, jak mi řekl Pepa. Slušně, aby se ke mně chovali i oni tak.

„Jasně kočko jdeme" vzal mě do náručí a nesl mě po schodech. Hned za náma se vydal Radek, vypadal dost překvapeně.

---

„Radku teď-" chtěl ho Dominik zastavit, ale já mu do toho skočila.

„Domi nech ho tu, prosím"

„Okay, kdyby něco Elis, klidně přijď. Teď jdu za tím magorem" Ha, i on má stejný názor.

„Co?" nechápal Radek.

„Elis ti to možná řekne sama, ale teď ji nech" odpověděl klidně Dominik, usmál se na mě a zabouchl dveře.

„Elis co se stalo?" zeptal se vyděšeně.

Začala jsem mu mezi vzlyky vše vysvětlovat, a on jen nechápavě pochytoval věty, které jsem mu říkala. Začaly se mu třpytit oči slzama, hned jak jsem si toho všimla tak jsem ho objala.

„Jak todle dokázal, nechápu. Že je kokot to víme všichni ale tohle? Elis promiň, neměl jsem tě pouštět. Jestli se tohle nebo něco podobného stane, okamžitě křič nebo cokoliv!" Radku já křičela, jenže vy jste mě neslyšeli nebo jo, jenže bylo pozdě.

„Neboj" Byla jsem hrozně utahaná, i když bylo ráno, usla jsem. Není se čemu divit, toto bylo snad horší než to , když jsem se dozvěděla o plánu Petra.

Byla jsem si stoprocentně jistá, že toto křach nebylo naposled. Tohle jen tak neskončilo. Ne pro Calina.