Kapitola osmá

74 13 3
                                    

„Tak co, Nicky," vpadla do kanceláře Woodová, opět jako velká voda a samozřejmě bez zaklepání. Nick už tam notně dlouhou chvíli seděl naprosto sám. Ani na oddělení už nikdo nebyl, Jane a Dickson odešli po čtvrté, ostatní taky, jen jejich ajťák byl ještě u sebe. Jenže ten tu snad i přespával, protože v kanceláři měl i docela pohodlný gauč a chození domů zřejmě pokládal za zbytečně nepraktické. Nick za ním zašel na chvíli na kafe a pokec, když Lee odešel. Nechtěl tam sedět v tom tichu a přemýšlet nad tím, co se to vlastně včera v noci stalo. Lee odešel o něco dříve, bylo na něm vidět, že nemá žádné stání, potřebuje se připravit na večerní schůzku s Carrie, a Nick to plně chápal.

„Na, vezmi si," strčila mu Lynn pod nos talířek se třemi kousky salámové pizzy s ananasem. Nick zavrtěl hlavou a ušklíbl se. 

„Fuj, Woody, ty nevíš, že ananas na pizze je naprosté kulinářské barbarství. Jak to jenom můžeš jíst?" vdychl si, ale jeden kousek si přece jen vzal, protože ho k tomu donutil kručící žaludek. Měl hlad, tak to musel prostě strávit se vším všudy, i s tím barbarským ananasem.

„Mám to ráda," zazubila se na něj Woodová a labužnicky se zakousla do jednoho z kousků, „a ty jez, beztak jsi dneska nic nejedl, že jo?" mrkla na něj a Nick jen pokrčil rameny. Najedli se, a před šestou večerní se vydali na cestu. Cesta k parku jim autem trvala asi dvacet minut, zdrželi se jen dvěma objížďkami a jedním opilcem na přechodu pro chodce.

„Chceš mi říct, co se stalo?" zeptala se ho Lynn, když zastavila před přechodem a trpělivě čekala, až se ta motající se postavička s nedopitou flaškou v ruce odpotácí na druhou stranu ulice. 

„Ne, Lynn, není to nic vážného. Bude to v pořádku," usmál se na ni Nick, protože doufal, že tomu tak bude.

„No, dobře, ale víš co? Kdybys potřeboval, tak stačí říct. Jsem jedno velké ucho," usmála se Lynn na Nicka, který jí úsměv oplatil. 

„Ano, vím, a jsem ti za to vděčný. Až se ti budu potřebovat vyplakat na ramínku, dám ti vědět. Ale zatím fakt nepotřebuju," zasmál se a Lynn důležitě kývla. 

„Ano, brouku, moje rameno je ti kdykoliv k dispozici," zahihňala se, a pak docela rychle a prudce odbočila, protože zabraná do hovoru málem minula odbočku k parku.

„Takže, co teď," utrousil Nick, když se jí konečně podařilo zaparkovat, vystoupili a vydali se směrem k parku. 

„No, co by. Prostě se tu budeme procházet a hlídat. Četl jsi složku? Místní tvrdí, že tu prý byl k viděný nějaký velký černý pes s divnýma očima," zakroutila očima a přidala k tomu ještě prapodivný výraz tváře. Něco jako „to je ale děsná blbost."

„Myslíš, že je to výmysl?" zeptal se Nicky a Woodová jen pokrčila rameny. 

„Co já vím, víš, kolik se ve městě toulá čoklů bez domova? Stovky. Ale jestli je velkej, tak se nedivím, že tu děsí lidi. Jen se divím, že k tomu volají nás, a ne odchytovou službu. Taky s námi vytřou všechno, a hodí na nás kdejakou kravinu," špačkovala naštvaně, zatímco se nenápadně rozhlížela po okolí.

Rozhlíželi se oba, prochodili park křížem krážem a u jednoho ze stánků s občerstvením si těsně před zavíračkou koupili kafe. Na chvíli se posadili na lavičku pod rozlehlým jasanem, aby si odpočinuli, a Nick zaklonil hlavu. Strom na jejich hlavou zašuměl a ptáci se svým zpěvem loučili s odcházejícím dnem. Bylo to pěkné jarní pohlazení po jeho sklíčené duši. Ale kdyby tu vedle něj seděl Lee, bylo by to mnohem lepší. Určitě by ho teď objal, políbil by ho na tvář a bylo by mu fuk, co si ostatní lidé budou o nich myslet.

Návrat Krysaře 1 - případ osmýKde žijí příběhy. Začni objevovat