Kapitola čtvrtá

72 13 2
                                    

Nenávidím tě!

Tahle její poslední slova se Leemu vryla do srdce jako ostrá dýka. Věděl, že tomu tak je, ale i tak ho její slova zranila. Stále, i po tolika měsících doufal, že se třeba jednou setkají, promluví si o všem, co se tenkrát stalo, a usmíří se. Nestalo se tak, naopak. Ta bolest v jeho srdci, která byla s přibývajícími měsíci postupně menší a menší, se teď znovu vrátila a krutě ho zasáhla. Jako by mu srdcem projel rozžhavený nůž. Zhluboka se nadechl, otočil se a vrátil se k autu.

„Kdo to byl?" zajímal se Nick, hned, jak odložil nákup na zadní sedadlo a nastoupil.

„To je jedno, Nicku," usmál se na něj, ale ten jeho úsměv, za který se snažil skrýt bolest, kterou cítil, mu Nick už stejně nezbaštil. Ne po těch měsících, které spolu strávili. Viděl do jeho duše i do jeho srdce. A bolelo ho, když Leeho viděl tak ztrápeného a posmutnělého.

„No tak, Lee, kdo to byl?" nenechal se Nick jen tak odbýt a Lee nakonec podlehl.

„To byla Carrie," odvětil tiše a dál se věnoval řízení. Od domu byli už jen pár set metrů. Nickovi víc říkat nemusel, ztichl, protože dobře věděl, o koho se jedná. Jerryho snoubenka. Lee si jeho smrt nikdy neodpustil, stále si ji kladl za vinu, jen se s tím postupně učil žít tak, jak mu Nick kdysi řekl. Čas to zahojí a možná by se to i podařilo. Ale ať mu ta ženská řekla cokoliv, nebylo to zřejmě nic pěkného. Lítost a bolest, kterou měl Lee vepsánu do obličeje, nemohl Nick přehlédnout, a proto se ho raději už na nic neptal. Nechtěl se ještě víc rýpat v už tak bolestivé ráně. Tedy alespoň ne teď.

Jejich večer byl až nezvykle tichý. K večeři si dali čínu, Lee moc nemluvil, utopen ve vlastních ponurých myšlenkách a Nick nevyzvídal, spíš zíval na celé kolo, protože byl znavený po zásahu Cristin. Lee ho dostrkal do koupelny hned po večeři, a zatímco se Nick sprchoval, uvařil si kafe a Nickovi zase jeho noční bylinkový čaj od Kejchavýho Sama. Libá vůně bylin se linula bytem a smíchala se s vůní čerstvé kávy.

„Jdi spát," zahnal Nicka do ložnice, hned jak vylezl z koupelny a šel s hrnkem za ním. Dvakrát mu to říkat nemusel, ale přece jen...

„Lee," chytil ho Nick za ruku, i když se mu oči už pomalu zavíraly únavou, „nechceš si promluvit? Víš, že mi můžeš všechno říct."

„Vím," usmál se Lee, naklonil se k Nickovi a něžně ho políbil na čelo. „Vím to, ale není o čem mluvit, Nicku, opravdu. Sám jsi mi kdysi říkal, že to chce čas. Dokonce jsi tenkrát říkal, že spoustu času. Takže se tím netrap a jdi spát."

Možná, že kdyby nebyl Nick tak unavený, chvíli by na Leeho ještě naléhal. Ale teď to tak úplně nešlo, únava byla silnější než on a sebrala mu poslední zbytky jeho už tak chabých sil.

„Tak si promluvíme zítra, jo?" zvládnul ještě potichu zamumlat, a usnul znavený a vyčerpaný snad dřív, než položil hlavu na polštář, ani si ten Samův čaj nestačil dopít. A Leeho odpověď už taky neslyšel.

Snad kdyby neusnul a dál vyzvídal, Lee by mu možná ještě chvíli odporoval a snažil by se ho přesvědčit, že je všechno v naprostém pořádku. Ale nakonec by se mu přiznal, že je naprosto v koncích. Jenže teď prostě nebyla ta pravá chvíle. Nick usnul, Lee ho přikryl, věnoval mu ještě jeden malý polibek pro sladké sny, ale sám neměl na spánek ani pomyšlení. Potichu odešel z ložnice a cestou zhasl světla v celém bytě, sedl si na gauč v jejich obývacím pokoji, a nalil si pořádnou skleničku whisky. Nechtěl spát, snad by teď ani nedokázal usnout, chtěl jen v tichosti a ve tmě přemýšlet.

Přemýšlet nebo spíš trýznit sám sebe tím, co mu Carrie vmetla tak nemilosrdně do tváře. Vina, kterou vždycky cítil, od toho šíleného okamžiku, kdy mu Jerry zemřel v náručí, ho opět nemilosrdně smetla, začala ho stahovat zpět dolů na úplné dno a vrátila ho o pár měsíců zpět. Alespoň teď, pro tento okamžik, se cítil opravdu mizerně a k ničemu. Stejně jako tenkrát. A k lepší náladě mu nepomohla ani ta sklenička whisky. Nalil si ještě jednu a těžce polkl. Cítil, jak mu stéká do žaludku. Hřála, stejně jako rudá krev, která mu kdysi protékala mezi prsty. Krev umírajícího.

Návrat Krysaře 1 - případ osmýWhere stories live. Discover now