Kapitola první

135 13 0
                                    

Jsou honosné domy, krásné, nablýskané, s lidmi, jejichž životy jsou jen falešné naleštěné pozlátko, zlaté klece přeplněné penězi a samotou. Jsou domy obyčejné, s obyčejnými rodinami a obyčejnými osudy, nijak výjimečnými, nudnými, fádními a pro nikoho zajímavými. Jsou domy smutné a staré, omšelé a uplakané, teskné, stejně tak, jako osudy lidí v nich. V nich mají místo jen slzy smutku a potoky neštěstí. Radosti je tam pomálu. I takové domy tu jsou.

A pak jsou domy, které už nikdo neobývá a jediné tvory, které zde najdete, jsou pavouci, pištící krysy a potkani. Ponuré, temné, děsivé ve své omšelosti, naplňující srdce tesknotou a depresí. Tiché, plné stínů, které obklopí vaši duši a jejich chlad pohltí vaše srdce i mysl. Domy, kam by nikdo dobrovolně nevkročil, protože se tam prostě všichni bojí. Stavby, kde se dá dobře schovat, pokud nechcete být viděni a nalezeni. Ztracené, zapomenuté stavby a ztracení, zapomenutí lidé.

Třískl starým hrnkem o rozviklaný špinavý stůl a natáhl se po lahvi té nejlevnější whisky, která se dala sehnat. Nalil si zlatavou tekutinu do hrnku a pomalu se napil. Kapky whisky, které mu stékaly po bradě, si otřel umazaným rukávem staré košile a hlasitě si krkl. Nemusel se před nikým stydět, byl tu sám, se svým vztekem a neskonale šílenou touhou po pomstě.

„Nedostal jsi tuhle lahev proto, abys ses zpil do němoty."

Postarší, vysoký prošedivělý muž ve starém umaštěném oblečení odkudsi ze sekáče, se ohlédl k postavě, která se právě objevila ve dveřích. Stála tam, dívala se na něj, ubohou lidskou trosku zmámenou alkoholem, a úsečným pohledem s pohrdavým nádechem ho propichovala skrz naskrz.

„No jo, slyšel jsem, nejsem opilej. A taky mám slíbenou ještě jednu," odpověděl nevrle a znovu si pořádně přihnul z otřískaného hrnku, té temné postavě ve dveřích natruc.

„Ano, to máš. Slib je slib, a sliby se plní." Na rozviklaném stole se objevila další lahev a vedle přistálo i pár zmuchlaných bankovek. „Abys neumřel hlady. A ne, že to všechno utratíš za chlast. A ve dne se nikde neukazuj, rozumíš, ven můžeš jen po setmění," slyšel ten posměšný hlas plný znechucení a pohrdání. 

Bankovky vzal a špinavou rukou si je zastrčil do kapsy kostkované košile. Kapsu měl natrženou a chyběly mu na ní dva knoflíky. Nic důležitého pro někoho, kdo v podstatě přišel o všechno.

Jenže o peníze zase tak nestál, ani o ten chlast. „Máš to pro mě?"

„Samozřejmě, že mám. Dalo práci to sehnat." V odpovědi byla cítit ironie, posměch a další pořádná dávka despektu a neúcty. Na stole přistála s bouchnutím kniha. Nebyla příliš silná, ani velká. Byla stará, přední strana měla kdysi hnědou barvu, teď již značně vyblednou a zvláštní černé písmo již dávno ztratilo svoji temnou barvu a nyní bylo smutně šedé. Otevřel ji. Stránky už byly značně zažloutlé a místy potrhané. Vypadala jako bezcenná stará kniha odkudsi z antikvariátu.

Začal se smát. Pro někoho by to mohl být starý šunt na podpal, pro něj to však byl poklad. Popadl knihu a přitiskl si ji k hrudi, tak jako si malé dítě k sobě tiskne medvídka před spaním. „Dobře, dobře, tohle přesně jsem potřeboval, to je ono," liboval si a mluvil si sám pro sebe, na tichého společníka vedle sebe nehledě.

„Ano, ano, to je přesně ono. Všechno to tady je," začal listovat knihou a spokojeně se smál. „Je to tady a všechno se dá použít, to je skvělé, skvělé." Oči se mu rozzářily, ale neměl v nich dobrotu. Byla v nich zloba a krutost. Touha po pomstě, která ho v dalších dnech požene bezcitně za jeho cílem.

„Máš co jsi chtěl. A tady máš zbytek." Na stole přibyla do třetice s dalším bouchnutím černá plátěná taška, v níž zacinkalo sklo. 

„Opatrně," zavrčel, a pak rychle vyskočil na nohy, „rozbiješ to." Rychle se v ní začal přehrabovat.

„Nezapomeň, na čem jsme se domluvili, jasné. To, že tu můžeš být, je moje zásluha. Chci, aby umřel, rozumíš!"

Otočil se. „No jo, vím," zavrčel a začal se znovu přehrabovat v tašce. Ani nezaregistroval, že už je v místnosti sám. Nevadilo mu to. Kolem nohy mu proběhla krysa, na chvíli se zastavila u kousků jídla ležících na zemi. Podíval se na ni a rychlým pohybem po ní hmátl. Krysa zapištěla a snažila se z jeho sevření osvobodit.

„Ale neboj, maličká," pohladil ji dvěma prsty po hlavě, „neboj se mě." Zblízka si ji prohlížel a díval se do jejích očí, malých černých lesklých korálků.

„Budeme mít ještě hodně práce. S nimi, víš. Nikdo mi nebude nic rozkazovat, budu si dělat, co chci. Já to nenechám jen tak být. Vzali mi všechno a taky za to zaplatí. Zaplatí za to......"

V jeho hlase už nebyl ani kousek lidskosti a místností se rozlehl nelidský smích.

„Proč jen jednoho? To se mi nelíbí. Dostanu je. Oba!!"


*******************************

Prozradila jsem hodně, narozdíl od našich detektivů už  asi tušíte, kdo jim půjde po krku. Tak jim držte palce, ať to kluci zvládnou. Osmý díl je tu :o) a protože se mi protáhl na neskutečnou délku, bude rozdělený do dvou dílů, tak se máte na co těšit. Tedy doufám :o) Vydávat budu zase v neděli a dopředu se omlouvám, pokud se tam objeví nějaký překlep, neměla jsem moc času na kontrolu, ale budu se to snažit dohnat :o) Tak pěkné počtení přeji.....

Ahoj, Adeen

Návrat Krysaře 1 - případ osmýWhere stories live. Discover now